Orel deváté legie

Název: Orel deváté legie
Autor: Rosemary Sutcliffová
Překladatel: Ludmila Havlíková, Tomáš Havlík
Ilustrace: Walter Hodges
Nakladatelství, rok, místo vydání, počet stran: BB/art s.r.o., Praha 3; rok 2011; počet stran: 260
Pořadí vydání: První vydání v českém jazyce
ISBN: 978 - 80 - 7381 - 889 - 0

Stručné údaje o autorovi: Rosemary Sutcliffová se narodila v hrabství Surrey v rodině námořního důstojníka. Ve dvou letech se u ní projevila Stillova choroba zasahující svalový systém a většinu času strávila na vozíku. Ve 14ti letech nastoupila na uměleckou akademii, kde se specializovala na malbu miniatur. Její první dílo se vystavovalo v Královské umělecké akademii. V roce 1950 vyšla její první kniha ,,Královnin příběh". Ku příležitosti jejích narozenin v roce 1975 jí byl udělen Řád britského impéria v hodnosti důstojnice. V roce 1992 byla povýšena do hodnosti velitelky ŘBI. Rosemary Sutcliffová zemřela roku 1992 ve věku 72 let.

Místo a doba děje: Římská Británie, 137 př.n.l.
Hlavní postavy: Marcus, Esca
Hlavní myšlenka: V roce 117 př.n.ů. se Devátá legie vydala na sever, aby potlačila povstání kaledonských kmenů. Nikdy se nevrátila. Při archeologických vykopávkách byl nalezen římský orel bez křídel, který je vystaven v Readingském muzeu. Chybějí ale důkazy, jak je možné, že se tam orel objevil. Autorka spojila tyto dvě záhady dohromady a napsala příběh ,,Orel deváté legie", který vypráví o Marcusovi, kkterý musí vypátrat, co se stalo s jeho otcem, který velel ztracené legii. Vydává se proto do neznámé země na nebezpečnou výpravu a nikdo nepředpokládá, že by se ještě mohl vrátit.
Citát z díla: ,,Počkám na kraji zahrady a zůstanu tam, dokud za mnou Esca nepřijde. Jen ať si mě někdo zkusí odtáhnout pryč. Dokážu kousnout i jiné lidi než Stefana a taky to udělám, pokud se mě někdo bude snažit odvést. Potom mě zbijí. Určitě by se ti nelíbilo, kdybych dostala výprask jen kvůli tomu, že jsi za mnou neposlal Escu, že Marcu?" - Cottia, strana 97.

Botasky

• Jednoho hezkého dne jsem si vyrazila do obchodu, kde jsem si koupila tyto botasky. Teď je moc nenosím - kdo by nosil botasky v takových vedrech - ale tyhle se mi zalíbily na první pohled.

Pokrevní pouta; Splynutí

• Mými novými přírůstky do knihovny jsou knihy s názvy Pokrevní pouta od Richelle Mead a Splynutí od Maggie Stiefvaterové.

Spasím vaši duši - 3. kapitola

 

 

Bella. V tu chvíli jsem úplně zapomněl, že je ve sprše. A teď..no teď už je nejspíš venku a soudě podle jejího hlasu, stojí pár kroků ode mě.

,,Bello...já..omlouvám se. Zapomněl..jsem."

Mlčky přikývla. ,,Dovolíš?" Nečekala na mou odpověď, vzala si jeden ručník a otřela mi jím obličej.

Vzal jsem ji za ruku. ,,Měla by jsi jít spát."

Z jejích úst se vydralo nespokojeně zamručení - kdo by to byl řekl - ale nakonec přikývla. ,,Máš pravdu."

,,Doprovodím tě."

Nic neříkala a mlčení znamená souhlas, takže jsem otevřel dveře koupelny a počkal, až vyjde na chodbu.

Ručník, který měla na sobě, krásně a detailně lemoval obrysy křivek jejího krásného těla. Nemohl jsem si pomoci, sledoval jsem ji jak nějaký nadržený puberťák a vzpomínky na Esme byly fuč. Nevím, co se to se mnou dělo. Nepoznával jsem se.

,,Jdeme, Carlisle?"

,,Uh..jasně.." Vykoktal jsem rozpačitě a pomalu jsem ji následoval.

Zastavili jsme se až u našeho rozcestí do našich pokojů. ,,Tak..dobrou noc, Bello."

,,Dobrou noc, Carlisle." Letmo se na mě pousmála.

Jeden krok. Druhý krok. Ještě půl kroku a stál jsem u ní. Od sebe nás dělilo pouhopouhých pár centimetrů a já cítil její zrychlený dech na svém krku. Mezi dva prsty, palec a ukazováček, jsem uchopil pramen jejích vlasů.

,,Vážně by jsi měla jít spát." Poznamenal jsem, pustil pramen jejích vlasů a zmizel jsem v pokoji. Co dělala Bella dál, netuším, nejspíš ale zavolala Edwardovi a podala mu reference na mě.

♠♠♠

Na Aljašce jsme nyní trávili pátý den. Za těch pět dní se stalo spoustu, spoustu věcí. Každé ráno jsem sledoval Bellu při snídani. Zjistil jsem, že to nemá ráda, hrozně ji to znervózňovalo, ale nedal jsem si říct. Sledoval jsem ji i o obědě. Má co chtěla - podle ní musím mít dozor, tak ho mám. Po obědě jsme často chodili ven. Když jsme zrovna neběhali po lese, seděli jsme v jednom z našich pokojů nebo jsme se procházeli po městě.

,,Bello?" Zvolal jsem na celý dům. Nikdo se neozýval. ,,Bello?" Zkusil jsem znovu.

,,Jsem v dole v kuchyni!"

Její hlas, Bellin hlas zněl naléhavě, skoro bolestně. Myslím, že by mě Edward zabil, kdyby se tady Belle něco stalo, proto jsem hned seběhl dolů.

,,Je všechno v pořádku?"

,,Jo..jasně..jen jsem se řízla." Kývla hlavou k ukazováčku pod tekoucí vodou.

,,Bello," pronesl jsem ustaraně a jedním rychlým pohybem jsem stál u ní a držel její prst, který mírně krvácel.

,,Je to jen říznutí,"

,,I tak použijeme kysličník a dáme náplast." Viděl jsem, jak už otvírá ústa na protesty. ,,Bez protestů, samozřejmě."

Přikývla. ,,Carlisle." Šeptla a naklonila se ke mě. Dech se jí znovu zrychloval. Cítil jsem to stejně jako tenkrát.

,,Máš hezké oči, Bello,"

,,Děkuji,"

A pak..ticho. Nesnesitelné ticho, které mezi námi panovalo, by se dalo krájet, tak jsem to viděl já. Jiný by možná řekl, že pokud se nepolíbíme, shoříme touhou, hříšnou touhou. A tak jsem to udělal. Políbil jsem ji.

Tentokráte se ode mě Bella neodtáhla. S jistou dávkou respektu a něžnosti mi oplácela polibky. Neovládal jsem se. Byl jsem v jednom ohni. Užíval jsem si její blízkosti, když se mi přitiskla na tělo. Nechtěl jsem, aby mi utekla. Přiložil jsem jí ruku na záda, což možná byla moje osudová chyba. Moje ruka se dala do pohybu, hladil jsem ji po zádech, občas moje nedočkavá dlaň zabloudila do spodní části zad, ale to se Belle nejspíš nelíbilo - pokaždé mi ruku svedla na správnou cestu.

,,Carlisle, dost." Vydechla mi do úst.

Odtáhl jsem se. Oba jsme zhluboka, zrychleně oddechovali. Pořád jsem byl v jednom ohni, pořád jsem myslel na její hebké, horké rty. Měl jsem oči jen pro ni. Pro mé rozptýlení, které jsem doslova propaloval pohledem.

,,Ehm,.." Někdo za námi si důležitě odkašlal.

Rychle jsem se otočil. ,,Eleazare."

Blbče! Jak's mohl zapomenout! S Eleazarem jsme si navzájem hleděli do očí, moc dobře jsem věděl, co dělá. Zkoumal, co mezi námi je. Aby bylo jasno, Eleazar má dar. Umí odhalit city, lásku mezi dvěma lidmi a myslím, že co se týče nás, docela se mu to dařilo. Bella stála vedle mě rozpálená, ještě trochu zhluboka dýchala, avšak byla ztuhlá jako led. Vůbec se nehýbala.

,,Zvláštní," pronesl soustředěně. ,,Velmi zvláštní."

,,Uhm, promiňte, co je zvláštní?" Zeptala se Bella přímo.

,,Bello,"

,,Ne, Carlisle, nech ji."

,,Eleazar má dar, Bello. Umí odhalit city, lásku mezi lidmi."

,,Takže..." zaváhala.

,,Ano, zjistil jsem, jak to mezi vámi jiskří. Vidím, jak vás to k sobě táhne. Vidím tu touhu."

Oba jsme mlčeli. Asi jsme se cítili provinile nebo něco takového, každopádně jsem čekal, že se na mě Eleazar vytasí se svými moudry ale..nic se nestalo..

♠♠♠

Ráno jsem Belle přichystal snídani. Věděl jsem, co má ráda, takže to nebyl žádný problém. Problém byl, že se poslední dobou kolem nás motal Eleazar a zkoumal naše city, z čehož jsme nebyli vůbec nadšení.

Snídani jsem přesunul na tác, nalil jsem její oblíbený džus do sklenice a pomalým krokem jsem zamířil k jejímu pokoji. Zaklepal jsem.

,,Můžeš..jít dál.."

Chvíli jsem váhal, než jsem vstoupil do pokoje. Za ten týdenní pobyt tady jsem ještě neměl možnost navštívit jej. Nakonec jsem otevřel dveře a vkročil dovnitř.

,,Přinesl jsem ti snídani," pousmál jsem se a nohou jsem za sebou zavřel dveře.

,,Neměl sis dělat starosti."

,,Věř, že to nejsou žádné starosti, Bello," Odpověděl jsem a snídani ji položil na stůl. Letmo jsem se na ni koukl - snažila se upravit.

,,Klidně se posaď," zahuhlala rozpačitě.

Mlčky jsem přikývl a posadil jsem se na kraj postele, což se mi stalo osudným. Takřka hned se mi přisála na rty a já ani nevím proč, polibky jsem jí opětoval.

Užíval jsem si její vůně a trochu jsem se zarazil, když mi začala rozepínat košili. Nebyl jsem si jist, zda je to to správné. Zda je to to, co oba chceme.

Po dlouhém, předlouhém líbání jsem se odtáhl, což se Belle nelíbilo.

,,Všechno má své hranice, nezapomínej na Edwarda."

♠♠♠

Bylo to..divoké. Belliny rty byly úžasné. Toužící Belliny rty toužící po těch mých. Seděli jsme na posteli, užívali jsme si své vlastní blízkosti a Bella se vrátila ke své porci jídla. Z ničehož nic se otevřeli dveře pokoje, do kterých doslova vstoupil Eleazar.

,,Došel ti dopis, Carlisle. Volturiovi nejspíš ví, že jsi - " Nedořekl. Šokovaně nás sledoval, mě spíš probodával pohledem, otočil se na podpatku a předtím, než odešel, hodil dopis na postel.

Rychle jsem se natáhl po dopisu, nedočkavě jsme roztrhl zapečeněnou obálku a začetl se do textu. Vážení, polilo mě takové horko, až jsem si myslel, že shořím.

 

Spasím vaši duši - 2. kapitola

 

,,Carlisle, počkej.." Odtáhla se. Odmítla mi dát to, co jsem tolik chtěl. Chtěl jsem cítit to, co jsem tenkrát cítil s Esme.

,,Omlouvám se, vážně. Nevím, co to do mě vjelo." Prohrábl jsem si vlasy s myšlenkou, že si připadám jako blbec.

,,To..to je v pořádku, Carlisle. Já..já teď musím jít..však..víš..Edward.." Zamumlala a spěšně se, div nezakopla o svoje vlastní nohy, vypotácela z mé pracovny.

,,Promiň, Bello." Zamumlal jsem za ní, ačkoli jsem si nebyl jistý, že mě slyšela.

 

♠♠♠

**Bella**

 

Jen co jsem se vyploužila z Carlisleovy pracovny, málem jsem narazila do Edwarda. ,,Edwarde,"

,,Slyšel jsem, co jsem slyšel. Carlisleovi se to docela líbilo," poznamenal kousavě.

,,Edwarde, mezi mnou a Carlislem nic není. Byla to náhoda. Jemu Esme chybí."

,,To není důvod, aby líbal mou dívku." Zavrčel. Probouzela se v něm jeho pravá upírská identita.

,,Edwarde," pohladila jsem ho po paži. ,,Slibuji ti na svůj život, že to celé byl jeden velký omyl."

,,Tvůj život je moc cenný, Isabello," zamumlal mi do vlasů. ,,Omlouvám se,"

,,Jsi můj život, Edwarde. Nikdy bych nemohla žít s vědomím, že jsem ti ublížila." Konečně, po těch několika minutách, které jsem strávila s Edwardem, se usmál.

♠♠♠

 

**Carlisle**

 

Dny a týdny plynuly a já stále sedával zavřený ve své pracovně se svými chmurnými myšlenkami. Občas se za mnou zastavila Bella, která si ode mě držela jistý odstup od doby, kdy jsem ji políbil.

Až jednou...

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Carlisle. Carlisle. Carlisle. Bellino klepání mi nesmírně připomínalo Sheldona Coopera ze seriálu Big Bang Theory (na tenhle nesmyslný sitcom dívat se, mě donutil Emmett, prý abych se aspoň trochu zasmál. Nezabralo to).

,,Pojď dál, Bello."

Při každém jejím vstupu do mé pracovny dveře zavrzaly (ano, pořád jsem si nenašel čas namazat je).

 

,,Carlisle," začala ostýchavě a já jen čekal, co z ní vypadne. ,,Edward souhlasí s tím,..vlastně…je to jeho nápad,..zajistil dva týdny na Aljašce, u vašich přátel."

,,U Eleazara, Carmen, Iriny, Tanyi a Kate? V žádném případě." Zamítl jsem. Netoužil jsem po tom, aby mě moji přátelé viděli takhle...nevyrovnaného.

,,Je mi líto, všechno je zařízené. Klan z Denali nás očekává zítra ráno, nezapomeň si sbalit, za hodinu vyrážíme." Nedokázal jsem vyslovit ani jednu hloupoučkou hlásku. Jen jsem zaraženě sledoval, jak se za Bellou se zavrzáním zavírají dveře pracovny.

 

♠♠♠

 

Cestou na letiště do Seattlu se projevila Bellina důvěra ve mě, nechala mě totiž řídit. Měl jsem to nutkání několikrát to otočit zpátky, do Forks, ale nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem jet.

Svůj drahý mercedes jsem zaparkoval na parkovišti u letiště. Když jsem vystupoval z auta, Bella hlídala každý můj krok. Už jsem skoro otvíral kufr, kde byla naše zavazadla, ale v tu chvíli stála vedle mě.

,,Já to vezmu, Carlisle."

Uchechtl jsem se. Určitě si myslela, že kdybych se zmocnil svého zavazadla, okamžitě bych utekl. Svým způsobem by měla i pravdu, ale oba jsme věděli, že by neměla sebemenší šanci dohonit mě.

,,Nesouhlasím. Je to těžké."

,,Nevadí." Stála si za svým a na důkaz toho, že není žádná křehotinka, popadla naráz oba kufry, které jí víceméně táhly k zemi.

Musel jsem se zasmát. ,,Vezmu to."

Nečekal jsem na její protesty a při její krátké nepozornosti vůči mě, jsem se zmocnil zavazadel a zmizel jsem v letištní budově.

♠♠♠

 

Na aljašském letišti na nás čekal luxusní WV, ve kterém seděl můj dlouholetý přítel Eleazar. Bravo. Dokonale promyšlené.

 

,,Šikovná," pochválil jsem ji a otevřel jsem kufr Eleazarova auta, kam jsem naskládal naše zavazadla. Bella mě při této činnosti bedlivě sledovala (někdy bylo těžké zbavit se její pozornosti) a až potom se usadila na zadní sedadlo.

,,Dobrý den, Eleazare."

,,Rád tě poznávám, Bello." Pousmál se na ni skrz zpětné zrcátko.

Moc se mi to nelíbilo, tudíž jsem se hned nakvartýroval do auta.

,,Ahoj Carlisle, příteli. Upřímnou soustrast."

,,Eleazare," napomenula ho moje lidská společnice.

,,To je v pořádku, Bello." Pousmál jsem se. Nuceně.

,,Omlouvám se, Carlisle."

Eleazar po nás ještě jednou hodil svůj zkoumavý pohled a k mé úlevě nastartoval auto a vyjel vstříc svému sídlu.

♠♠♠

,,Carlisle, toto bude tvůj pokoj," Oznámila nám Irina otvírajíc dveře do onoho osudného pokoje. ,,Můžeš si vybalit, místa tu máš dostatek a já zatím odvedu Bellu do jejího pokoje."

,,Počkat..měli jsme mít..jeden pokoj. Musí mít dozor."

Irina se na ni vlídně usmála. ,,Carlisle je dospělý a rozumný muž, zvládne to i bez tebe. Koneckonců, budete mít pokoj jen přes chodbu." Ukázala na protější dveře mého pokoje a otevřela jej.

,,No..děkuji.."

,,Nemáš zač." Irina nám věnovala letmý úsměv a každý z nás si už šel po svých.

 

♠♠♠

 

Posadil jsem se na postel, která tu spíše byla jako dekorace a znovu jsem se zadumal do svých chmurných myšlenek. Jaké by to bylo, kdyby tu se mnou seděla Esme? Moje milovaná Esme, která by mi věčně uhlazovala už tak uhlazené vlasy a obtěžkávala mé rty polibky? Jaké by to bylo, kdyby tu prostě jen byla? Kdybych mohl cítit její přítomnost?

A dost! Stop chmurným myšlenkám! Bella mě sem vzala proto, abych nemyslel na Esme. Ale copak to jde? Potřeboval jsem ven. Na čerstvý vzduch.

Vstal jsem a urychleně jsem vykročil z pokoje, kde na chodbě stála zaražená Bella (asi se mě chystala navštívit).

,,Carlisle,"

,,Nejsem v pořádku. Musím ven. Na čerstvý vzduch."

,,Půjdu s tebou."

,,Nepůjdeš." Odmítl jsem její malé vtírnutí a svou dokonalou upíří rychlostí jsem přeběhl ke schodům, které jsem už po lidsku sbíhal.

,,Carlisle, počkej!" Houkla za mnou a asi až moc energicky mě následovala.

Zastavil jsem se až u dveří. ,,Ano?"

,,Půjdu s tebou." Oznámila mi rozhodně a mě v tu chvíli došlo, že nemá cenu protestovat. Nabídl jsem jí své rámě a společně jsme vyšli do odpoledního chladného aljašského prostředí.

,,Kam by jsi chtěl jít?" Zeptala se.

,,Já?" Uchechtl jsem se. ,,Bello, já vážně nevím, chci se trochu toulat po městě."

,,Jestli budeme jen tak procházet město, pořád budeš o Esme přemýšlet." Začala zaujatě. ,,Chtělo by to něco..při čem nebudeš mít čas přemýšlet. Třeba proběhnout křížem krážem všechny lesy. Po vašem, samozřejmě."

,,Jsi hodná, Bello, ale jak v tomhle figuruješ ty?"

,,Noo..myslela jsem si, že bys mě vzal na záda, víš..Už s tím mám nějakou tu zkušenost."

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Nechtělo se mi tahat Bellu po lesech, zvlášť tady, na Aljašce, kde byla věčně zima. Když jsem se ale podíval na neodbytnou Bellu, nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Přehodil jsem si ji přes záda a spolu s ní jsem se rozběhl do tajů zdejších lesů.

♠♠♠

Vrátili jsme se až pozdě večer. Belle jsem ukázal krásy aljašských lesů, občas jsme si odpočinuly v jeskyni u ohně, kde se Bella zahřívala a pak jsme pokračovali dál a dál.

Po návratu do našeho současného azylu se šla Bella vysprchovat a já jen bloudil po domě. Abych řekl pravdu, za celý den jsem na Esme nepomyslel. Vím, že to nebylo správné, ale vítr, který mě ohlušoval, když jsme probíhali lesem, mi odmítal dovolit myslet na ni...

Zastavil jsem se před dveřmi koupelny, odkud jsem slyšel téct vodu. Bella stále byla uvnitř a já tam shodou náhod potřeboval taky. Ne tak naléhavě jako ona, ale chtěl jsem si aspoň smočit obličej.

Váhal jsem. Váhal jsem docela dlouho, než jsem co nejtišeji otevřel dveře vedoucí do koupelny a vstoupil jsem dovnitř. Pátravě jsem se rozhlédl - prolétl jsem pohledem každý kout, kromě toho sprchového. Zamířil jsem k umyvadlu, pustil jsem vodu a opláchl jsem si obličej.

Ach bože.

To bylo to, co jsem potřeboval. Potřeboval jsem cítit osvěžující studenou vodu na svém obličeji. Tolik jsem si užíval ten pocit, kdy jsem měl obličej posetý kapkami vody. Najednou jsem se ale zarazil.

,,Carlisle?"

Spasím vaši duši - 1. kapitola

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

,,Dále," zabručel jsem téměř neslyšitelně a co nejrychleji jsem uschoval fotografii Esme, mé nyní zesnulé ženy.

Dveře zlověstně zaskřípaly - možná bych je měl namazat - uvědomil jsem si a zaujatě jsem sledoval, která dobrá duše si dovolí mě obtěžovat v době mého až nezdravého smutku. Jen co se dveře otevřely dokořán, mohl jsem spatřit dívku asi tak o hlavu menší než jsem já. Její bledý obličej lemovaly dlouhé kaštanové vlasy, které splývaly do půli jejich zad. Už jen její přítomnost ve mně vzbuzovala nutkání uhodit ji. A ty oči..ty oči byly podobné těm Esminým, tak podobné, až jsem si jednu chvíli myslel, že stojí přede mnou.

,,Dost!" Okřikl jsem se v mé roztřísněné mysli. ,,Co potřebuješ, Bello?"

,,Já...Carlisle..kluci odešli na lov..tak..jsi v pořádku?" Vybalila na mě.

Mlčel jsem. Měl jsem jí říct pravdu, která říká, že mám roztřísněnou mysl, neutříděné myšlenky a srdce rozbité na milion kousků nebo jsem jí měl říct..že jsem v pořádku?

,,Jsem v pořádku." Zalhal jsem.

Čekal jsem, že se po téhle větě Bella odklidí do ústraní, ale byla to Bella, které stačila pouhopouhá věta, aby ji mohla rozebrat do morku kostí.

,,Nemusíš skrývat své city, Carlisle." Bez vyzvání se posadila do křesla naproti mě.

,,Bello, já tě ujišťuji, že své city neskrývám. Lidé odcházejí a přicházejí."

,,Esme nebyla jen tak - " při pohledu na mě se Bella zarazila. Asi jsem vypadal moc zlomeně nebo tak něco.

,,Měla by jsi jít, Bello." Poznamenal jsem. Snažil jsem se o svůj klasický, vyrovnaný a autorativní tón, ale ten byl tatam. Místo toho tu byl tichý, bezvýrazný a depresivní tón, který Bellu donutil odejít. Ani jsem si nevšiml, že je pryč. To, že Esme není mezi námi je koneckonců Bellina chyba a já nemám v plánu jí to odpustit.

,,Carlisle!" Sám jsem se divil, kde se ve mně bere tolik opovržení a vzteku. Opovrhuji sám sebou.

♠♠♠

Vzhlédl jsem. Přede mnou, respektive po celé mé pracovně se rozprostírala průhledná, skoro neviditelná mlha, která nabývala jistých tvarů. Drobná postava, zlaté oči a vlasy s barvou a vůní karamelu. Esme. Moje Esme.

,,Esme," vydechl jsem šokovaně.

,,Carlisle." Esme, její silueta, duch či co to bylo, vyslovila moje jméno s takovou úctou, že jsem nebyl schopný pronést jediné slovo.

,,Nezahazuj svůj život, Carlisle. Musíš mít nadhled a sílu. Musíš se postarat o děti. Jsem pořád tady, i když o tom nevíš."

Mlčky jsem přikývl.

,,Musím jít, Carlisle," mlha, z níž vycházela Esmina silueta, začínala blednout. ,,Pamatuj, vždy jsem byla s tebou a vždy budu. Tady." Poukázala do míst, kde by jako živý tvor měla srdce. ,,Vždy jsem tě milovala a vždy tě budu milovat, i když nám nebylo souzeno zůstat spolu." Věnovala mi jeden z jejích krásných úsměvů a zmizela.

,,NE!!" Neovládl jsem se. Můj výkřik byl nepochybně slyšet po celé vile, kdo ví, jestli ne ještě dál.

♠♠♠

Druhý den ráno jsem seděl ve své pracovně. Před sebou na stole ležela Esmina fotka a já se nezmohl na nic jiného než ji sledovat.

,,Esme, moje drahá Esme," šeptl jsem. Tolik mi chyběla. Ani jsem nedovedl svůj smutek vyjádřit slovy.

,,Carlisle," s otevřením dveří se dovnitř vplížila Bella.

Ani nevím proč, ale měl jsem jakési nutkání obejmout ji. Jeden hloupý krok a Bella se najednou ocitla v mé náruči. Vnímal jsem její blízkost a lidskou vůni.

,,Uh..Carlisle," její dotek na mých zádech, po kterých mě hladila, mi dělal neskutečně dobře. Skoro jsem vrněl blahem.

,,Tolik mi chybí, Bello, tolik mi chybí."

Mlčela. Asi pro mě neměla dostatek utěšujících slov, divil jsem se tomu - Bella vždycky ví, co říct. Stejně jako jsem se divil tomu, kde se ve mě vzalo, takové odhodlání Bellu políbit. Spojil jsem naše rty v jedny jediné a vychutnávajíce si její blízkost, chuť jejích rtů jsem polibky prohluboval, dokud jsem ji něžně nelíbal..a co bylo horší, Bella mé polibky opětovala.

Stmívání - Kapitolové povídky

Povídka zde

Název: Spasím vaši duši

Autor: Monyszek

Hlavní postavy: Cullenovi, Esme (zde se bude Esme v prvních kapitolách objevovat jako halucinace - stejně jako Bella v New Moon vídala Edwarda, Carlisle bude vídat Esme)

Vedlejší postavy: ??

Obsah: Před bojem s novorozenými dostala nevinná Esme ultimátum od Volturiových, o kterém nemohla nikomu říci - jestli po boji Isabellu nepromění, bude se k nim muset přidat. Jelikož Esme věděla, že k proměně nedojde tak brzy, při boji s novorozenými upíry nahrála svou vlastní smrt a s těžkým srdcem opustila svou milovanou rodinu jen proto, aby ji ochránila. Po Esmině ztrátě se Carlisle sbližuje s Bellou, v jejíž společnosti se cítí lépe, než je vůbec zdrávo..

Když se Carlisle dozví pravdu, rozhodne se Esminu duši spasit a zachránit ji - ale ani to nebude nic lehkého - Volturiovi dali Carlisleovi podmínku: Esme musí zachránit do 72 hodin, jinak bude navždy jejich.

Poznámka: xxx

Stav: Rozepsaná