Spasím vaši duši - 3. kapitola

 

 

Bella. V tu chvíli jsem úplně zapomněl, že je ve sprše. A teď..no teď už je nejspíš venku a soudě podle jejího hlasu, stojí pár kroků ode mě.

,,Bello...já..omlouvám se. Zapomněl..jsem."

Mlčky přikývla. ,,Dovolíš?" Nečekala na mou odpověď, vzala si jeden ručník a otřela mi jím obličej.

Vzal jsem ji za ruku. ,,Měla by jsi jít spát."

Z jejích úst se vydralo nespokojeně zamručení - kdo by to byl řekl - ale nakonec přikývla. ,,Máš pravdu."

,,Doprovodím tě."

Nic neříkala a mlčení znamená souhlas, takže jsem otevřel dveře koupelny a počkal, až vyjde na chodbu.

Ručník, který měla na sobě, krásně a detailně lemoval obrysy křivek jejího krásného těla. Nemohl jsem si pomoci, sledoval jsem ji jak nějaký nadržený puberťák a vzpomínky na Esme byly fuč. Nevím, co se to se mnou dělo. Nepoznával jsem se.

,,Jdeme, Carlisle?"

,,Uh..jasně.." Vykoktal jsem rozpačitě a pomalu jsem ji následoval.

Zastavili jsme se až u našeho rozcestí do našich pokojů. ,,Tak..dobrou noc, Bello."

,,Dobrou noc, Carlisle." Letmo se na mě pousmála.

Jeden krok. Druhý krok. Ještě půl kroku a stál jsem u ní. Od sebe nás dělilo pouhopouhých pár centimetrů a já cítil její zrychlený dech na svém krku. Mezi dva prsty, palec a ukazováček, jsem uchopil pramen jejích vlasů.

,,Vážně by jsi měla jít spát." Poznamenal jsem, pustil pramen jejích vlasů a zmizel jsem v pokoji. Co dělala Bella dál, netuším, nejspíš ale zavolala Edwardovi a podala mu reference na mě.

♠♠♠

Na Aljašce jsme nyní trávili pátý den. Za těch pět dní se stalo spoustu, spoustu věcí. Každé ráno jsem sledoval Bellu při snídani. Zjistil jsem, že to nemá ráda, hrozně ji to znervózňovalo, ale nedal jsem si říct. Sledoval jsem ji i o obědě. Má co chtěla - podle ní musím mít dozor, tak ho mám. Po obědě jsme často chodili ven. Když jsme zrovna neběhali po lese, seděli jsme v jednom z našich pokojů nebo jsme se procházeli po městě.

,,Bello?" Zvolal jsem na celý dům. Nikdo se neozýval. ,,Bello?" Zkusil jsem znovu.

,,Jsem v dole v kuchyni!"

Její hlas, Bellin hlas zněl naléhavě, skoro bolestně. Myslím, že by mě Edward zabil, kdyby se tady Belle něco stalo, proto jsem hned seběhl dolů.

,,Je všechno v pořádku?"

,,Jo..jasně..jen jsem se řízla." Kývla hlavou k ukazováčku pod tekoucí vodou.

,,Bello," pronesl jsem ustaraně a jedním rychlým pohybem jsem stál u ní a držel její prst, který mírně krvácel.

,,Je to jen říznutí,"

,,I tak použijeme kysličník a dáme náplast." Viděl jsem, jak už otvírá ústa na protesty. ,,Bez protestů, samozřejmě."

Přikývla. ,,Carlisle." Šeptla a naklonila se ke mě. Dech se jí znovu zrychloval. Cítil jsem to stejně jako tenkrát.

,,Máš hezké oči, Bello,"

,,Děkuji,"

A pak..ticho. Nesnesitelné ticho, které mezi námi panovalo, by se dalo krájet, tak jsem to viděl já. Jiný by možná řekl, že pokud se nepolíbíme, shoříme touhou, hříšnou touhou. A tak jsem to udělal. Políbil jsem ji.

Tentokráte se ode mě Bella neodtáhla. S jistou dávkou respektu a něžnosti mi oplácela polibky. Neovládal jsem se. Byl jsem v jednom ohni. Užíval jsem si její blízkosti, když se mi přitiskla na tělo. Nechtěl jsem, aby mi utekla. Přiložil jsem jí ruku na záda, což možná byla moje osudová chyba. Moje ruka se dala do pohybu, hladil jsem ji po zádech, občas moje nedočkavá dlaň zabloudila do spodní části zad, ale to se Belle nejspíš nelíbilo - pokaždé mi ruku svedla na správnou cestu.

,,Carlisle, dost." Vydechla mi do úst.

Odtáhl jsem se. Oba jsme zhluboka, zrychleně oddechovali. Pořád jsem byl v jednom ohni, pořád jsem myslel na její hebké, horké rty. Měl jsem oči jen pro ni. Pro mé rozptýlení, které jsem doslova propaloval pohledem.

,,Ehm,.." Někdo za námi si důležitě odkašlal.

Rychle jsem se otočil. ,,Eleazare."

Blbče! Jak's mohl zapomenout! S Eleazarem jsme si navzájem hleděli do očí, moc dobře jsem věděl, co dělá. Zkoumal, co mezi námi je. Aby bylo jasno, Eleazar má dar. Umí odhalit city, lásku mezi dvěma lidmi a myslím, že co se týče nás, docela se mu to dařilo. Bella stála vedle mě rozpálená, ještě trochu zhluboka dýchala, avšak byla ztuhlá jako led. Vůbec se nehýbala.

,,Zvláštní," pronesl soustředěně. ,,Velmi zvláštní."

,,Uhm, promiňte, co je zvláštní?" Zeptala se Bella přímo.

,,Bello,"

,,Ne, Carlisle, nech ji."

,,Eleazar má dar, Bello. Umí odhalit city, lásku mezi lidmi."

,,Takže..." zaváhala.

,,Ano, zjistil jsem, jak to mezi vámi jiskří. Vidím, jak vás to k sobě táhne. Vidím tu touhu."

Oba jsme mlčeli. Asi jsme se cítili provinile nebo něco takového, každopádně jsem čekal, že se na mě Eleazar vytasí se svými moudry ale..nic se nestalo..

♠♠♠

Ráno jsem Belle přichystal snídani. Věděl jsem, co má ráda, takže to nebyl žádný problém. Problém byl, že se poslední dobou kolem nás motal Eleazar a zkoumal naše city, z čehož jsme nebyli vůbec nadšení.

Snídani jsem přesunul na tác, nalil jsem její oblíbený džus do sklenice a pomalým krokem jsem zamířil k jejímu pokoji. Zaklepal jsem.

,,Můžeš..jít dál.."

Chvíli jsem váhal, než jsem vstoupil do pokoje. Za ten týdenní pobyt tady jsem ještě neměl možnost navštívit jej. Nakonec jsem otevřel dveře a vkročil dovnitř.

,,Přinesl jsem ti snídani," pousmál jsem se a nohou jsem za sebou zavřel dveře.

,,Neměl sis dělat starosti."

,,Věř, že to nejsou žádné starosti, Bello," Odpověděl jsem a snídani ji položil na stůl. Letmo jsem se na ni koukl - snažila se upravit.

,,Klidně se posaď," zahuhlala rozpačitě.

Mlčky jsem přikývl a posadil jsem se na kraj postele, což se mi stalo osudným. Takřka hned se mi přisála na rty a já ani nevím proč, polibky jsem jí opětoval.

Užíval jsem si její vůně a trochu jsem se zarazil, když mi začala rozepínat košili. Nebyl jsem si jist, zda je to to správné. Zda je to to, co oba chceme.

Po dlouhém, předlouhém líbání jsem se odtáhl, což se Belle nelíbilo.

,,Všechno má své hranice, nezapomínej na Edwarda."

♠♠♠

Bylo to..divoké. Belliny rty byly úžasné. Toužící Belliny rty toužící po těch mých. Seděli jsme na posteli, užívali jsme si své vlastní blízkosti a Bella se vrátila ke své porci jídla. Z ničehož nic se otevřeli dveře pokoje, do kterých doslova vstoupil Eleazar.

,,Došel ti dopis, Carlisle. Volturiovi nejspíš ví, že jsi - " Nedořekl. Šokovaně nás sledoval, mě spíš probodával pohledem, otočil se na podpatku a předtím, než odešel, hodil dopis na postel.

Rychle jsem se natáhl po dopisu, nedočkavě jsme roztrhl zapečeněnou obálku a začetl se do textu. Vážení, polilo mě takové horko, až jsem si myslel, že shořím.