Ťuk. Ťuk. Ťuk.
,,Dále," zabručel jsem téměř neslyšitelně a co nejrychleji jsem uschoval fotografii Esme, mé nyní zesnulé ženy.
Dveře zlověstně zaskřípaly - možná bych je měl namazat - uvědomil jsem si a zaujatě jsem sledoval, která dobrá duše si dovolí mě obtěžovat v době mého až nezdravého smutku. Jen co se dveře otevřely dokořán, mohl jsem spatřit dívku asi tak o hlavu menší než jsem já. Její bledý obličej lemovaly dlouhé kaštanové vlasy, které splývaly do půli jejich zad. Už jen její přítomnost ve mně vzbuzovala nutkání uhodit ji. A ty oči..ty oči byly podobné těm Esminým, tak podobné, až jsem si jednu chvíli myslel, že stojí přede mnou.
,,Dost!" Okřikl jsem se v mé roztřísněné mysli. ,,Co potřebuješ, Bello?"
,,Já...Carlisle..kluci odešli na lov..tak..jsi v pořádku?" Vybalila na mě.
Mlčel jsem. Měl jsem jí říct pravdu, která říká, že mám roztřísněnou mysl, neutříděné myšlenky a srdce rozbité na milion kousků nebo jsem jí měl říct..že jsem v pořádku?
,,Jsem v pořádku." Zalhal jsem.
Čekal jsem, že se po téhle větě Bella odklidí do ústraní, ale byla to Bella, které stačila pouhopouhá věta, aby ji mohla rozebrat do morku kostí.
,,Nemusíš skrývat své city, Carlisle." Bez vyzvání se posadila do křesla naproti mě.
,,Bello, já tě ujišťuji, že své city neskrývám. Lidé odcházejí a přicházejí."
,,Esme nebyla jen tak - " při pohledu na mě se Bella zarazila. Asi jsem vypadal moc zlomeně nebo tak něco.
,,Měla by jsi jít, Bello." Poznamenal jsem. Snažil jsem se o svůj klasický, vyrovnaný a autorativní tón, ale ten byl tatam. Místo toho tu byl tichý, bezvýrazný a depresivní tón, který Bellu donutil odejít. Ani jsem si nevšiml, že je pryč. To, že Esme není mezi námi je koneckonců Bellina chyba a já nemám v plánu jí to odpustit.
,,Carlisle!" Sám jsem se divil, kde se ve mně bere tolik opovržení a vzteku. Opovrhuji sám sebou.
♠♠♠
Vzhlédl jsem. Přede mnou, respektive po celé mé pracovně se rozprostírala průhledná, skoro neviditelná mlha, která nabývala jistých tvarů. Drobná postava, zlaté oči a vlasy s barvou a vůní karamelu. Esme. Moje Esme.
,,Esme," vydechl jsem šokovaně.
,,Carlisle." Esme, její silueta, duch či co to bylo, vyslovila moje jméno s takovou úctou, že jsem nebyl schopný pronést jediné slovo.
,,Nezahazuj svůj život, Carlisle. Musíš mít nadhled a sílu. Musíš se postarat o děti. Jsem pořád tady, i když o tom nevíš."
Mlčky jsem přikývl.
,,Musím jít, Carlisle," mlha, z níž vycházela Esmina silueta, začínala blednout. ,,Pamatuj, vždy jsem byla s tebou a vždy budu. Tady." Poukázala do míst, kde by jako živý tvor měla srdce. ,,Vždy jsem tě milovala a vždy tě budu milovat, i když nám nebylo souzeno zůstat spolu." Věnovala mi jeden z jejích krásných úsměvů a zmizela.
,,NE!!" Neovládl jsem se. Můj výkřik byl nepochybně slyšet po celé vile, kdo ví, jestli ne ještě dál.
♠♠♠
Druhý den ráno jsem seděl ve své pracovně. Před sebou na stole ležela Esmina fotka a já se nezmohl na nic jiného než ji sledovat.
,,Esme, moje drahá Esme," šeptl jsem. Tolik mi chyběla. Ani jsem nedovedl svůj smutek vyjádřit slovy.
,,Carlisle," s otevřením dveří se dovnitř vplížila Bella.
Ani nevím proč, ale měl jsem jakési nutkání obejmout ji. Jeden hloupý krok a Bella se najednou ocitla v mé náruči. Vnímal jsem její blízkost a lidskou vůni.
,,Uh..Carlisle," její dotek na mých zádech, po kterých mě hladila, mi dělal neskutečně dobře. Skoro jsem vrněl blahem.
,,Tolik mi chybí, Bello, tolik mi chybí."
Mlčela. Asi pro mě neměla dostatek utěšujících slov, divil jsem se tomu - Bella vždycky ví, co říct. Stejně jako jsem se divil tomu, kde se ve mě vzalo, takové odhodlání Bellu políbit. Spojil jsem naše rty v jedny jediné a vychutnávajíce si její blízkost, chuť jejích rtů jsem polibky prohluboval, dokud jsem ji něžně nelíbal..a co bylo horší, Bella mé polibky opětovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat