Pohled na toho Potterovic spratka mě vždycky
vzrušoval. Moc dobře si pamatuji, jak jsem ho v pátém ročníku učil lektvary, o
čemž svědčil obraz v myslánce.
Toho dne jsem měl chuť toho kluka pořádně
ztrapnit. Zatímco ostatní připravovali protijedy, Potterovi jsem zadal Čistící
lektvar, o němž jsem věděl, že ho - jako každý lektvar - nezvládne.
Stál jsem u jeho stolu a sledoval, jak se s tím
lektvarem doslova moří.
,,Pottere. Je možný, že jste tak neschopný, když
nezvládnete ten nejjednoduší lektvar, jaký existuje nebo chcete být prostě
zajímavý?"
Neodpověděl mi. Věnoval mi jeden jediný vzdorný
pohled, ze kterýho mi tvrdlo péro rychlejc, než Potter podělá nějakej lektvar.
Pomalým pohybem ruky (dával jsem si pozor, jestli mě Potter sleduje), jsem si
vytáhl hůlku, kterou jsem namířil na Potterův kotlík.
,,Reducto!" Učebnou se roznesla ohlušující rána s
kterou se Potterův kotlík se rozletěl na tisíc kousků.
,,Ukliďte to, Pottere!" Přikázal jsem mu a obraz
se mi najednou rozplynul před očima.
♠♠♠
Potterův ksicht se mi zanedlouho zjevil znovu.
Tentokrát jsme byli u mě v kabinetu, kde jsem ho na příkaz Brumbála učil
Nitrobraně. Jen tak mezi náma, hodiny Nitrobrany byly víc než katastrofální.
Potter nebyl schopný odrazit mé kouzlo, tudíž jsem měl možnost nahlédnout do
jeho zvrácené mysli. Když už se to takhle opakovalo nejmíň pětkrát, začala mi
docházet trpělivost.
,,Pottere! Vaše mysl je pro Pána zla kořistí,
dělejte něco!"
,,Snažím se!" Ohradil se tenkrát.
,,Snaha zřejmě není všechno, že Pottere?" Jelikož
mlčel, tázavě jsem povytáhl obočí. Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo, co taky
čekat od přízemního a rozmazleného Pottera.
,,Legilimens!"
,,Protego!"
Pokusil jsem se dostat do jeho mysli, zjistit
všechno, co už jsem vlastně za poslední hodiny znal nazpaměť, ale Potterovi se
podařilo odrazit mě, což mě velmi překvapilo. Jednu chvíli jsem byl v šoku,
proto jsem nereagoval a nechal ho, ať se pokochá mou myslí.
Ten namyšlenej parchant nepochybně viděl, jak jsem
se seznámil s jeho matkou, jak si ze mě jeho otec věčně utahoval a jak jsem
krátce po smrti jeho rodičů navštívil jejich dům. Sebral jsem všechnu sílu a
vystrnadil ho ze své hlavy.
,,Vypadněte!"
♠♠♠
Tentokrát jsem se objevil v Prasinkách. Byla zima,
všude byl sníh a já zrovna stál před Potterem, kterého jsem ve skutečnosti
neviděl, ačkoli jsem věděl, že stojí přímo přede mnou. Měl na sobě neviditelný
plášť a jediná myšlenka, která mě napadla, odtáhnout ho do uličky a ojet ho do
bezvědomí. Nicméně jsem svoje zvrhlé představy zkrotil, popadl jsem ho za loket
a odtáhl do k Prasečí hlavě.
,,Co si to o sobě myslíte, Pottere?!" Zavrčel
jsem. Zase jsem musel řešit jeho přestupky.
,,Co máte na mysli, profesore?" Zeptal se
nevinně.
,,Nedělejte ze sebe hlupáka!" Odsekl jsem
naštvaně. ,,Moc dobře víte, že v Prasinkách nemáte co dělat! Zvlášť sám, bez
dozoru a v době, kdy se Pán Zla vrátil!"
,,Je tu spousta lidí, které Voldemort chce zabít,
na jeho seznamu nejsem jen já!"
,,Ale Pán Zla chce jen vás!" Upřesnil jsem mu jeho
osud, přičemž mi hlavou prolétla jistá myšlenka, kterou si raději nechám pro
sebe.
,,Co kdyby jste přestal strkat svůj dlouhý nos do
mých věcí?!"
Chvíli jsem mlčel, což si ten hajzlík nejspíš
vychutnával. Své vítězství na demnou si ovšem nevychutnával dost dlouho.
,,Strhávám nebelvíru 80 bodů, Pottere!"
♠♠♠
V další proklaté vzpomínce jsem byl s Potterem o
samotě. Zase. Říkám si, že na toho rozmazleného přízemního parchanta mám docela
velký štěstí. Byli jsme v Brumbálově pracovně, musel jsem ho hlídat, než se
milostpán vrátí z jeho toulek po bordelech.
Seděl jsem na jeho místě, užíval jsem si to už jen
proto, že jsem věděl, že jindy nebudu mít tu čest sedět na Brumbálově místě.
Potter seděl na proti mě a nejspíš si už jen pohledem utahoval z toho, jak si
danou situaci užívám.
,,Profesore, nemohl bych prostě jít?"
,,Ne, Pottere. Počkáte, až se vrátí profesor
Brumbál, pak si jděte třeba skočit."
,,Jistě, pane." Utrousil sarkasticky.
Měl jsem už plné zuby jeho drzých připomínek.
Vstal jsem a přešel jsem k němu, přičemž jsem se mimoděk otřel svým ztvrdlým
pérem o jeho ruku. Překvapeně se na mě podíval.
,,To ještě neznáte erekci, že
tak blbě čumíte?!"
,,Eh...já jen.." Vykoktal rozpačitě a mě zase
přepadl ten pocit, že bych ho nejradši ojel.
,,To jsem si mohl myslet.."
,,Já vím, co to znamená!" Okřikl mě.
,,Chovejte se slušně."
,,Nebo co?" Jeho zelené oči se na mě tázavě,
vyzývavě zadívaly.
,,Nebo vám tu vaši prdelku rozmrdám, že si do
konce školního roku nesednete," zašeptal jsem mu do ucha a uchechtl jsem se,
když přiškrceně vydechl.
♠♠♠
Vyděsilo mě cvaknutí dveří, což mě donutilo k
tomu, abych se z Brumbálovi pracovny v myslánce vrátil do reálné Brumbálovy
pracovny. Přistihl jsem se, že moje péro je znovu tvrdý jako kámen, stejně jako
v poslední vzpomínce, jenže tentokrát jsem měl v trenkách ruku, čímž jsem se od
vzpomínky lišil.
Jednu chvíli jsem si myslel, že se vrátil Brumbál,
ale opak byl pravdou. Ve dveřích stál Potter. Ten rozmazlený černovlasý spratek
se vůbec nezměnil. Až na to, že byl o tři roky starší, než když jsem ho viděl
naposledy. Byl dospělejší, vyspělejší a s pracovní brašnou, kterou držel v pravé
ruce tak nějak přitažlivější, než když chodil do Bradavic. Překvapeně jsem se na
něj podíval a rychlostí blesku jsem vytáhl ruku z trenek.
,,Myslím, že máte problém, profesore," pronesl s
potutelným úsměvem na rtech.
Žádné komentáře:
Okomentovat