Spasím vaši duši - 2. kapitola

 

,,Carlisle, počkej.." Odtáhla se. Odmítla mi dát to, co jsem tolik chtěl. Chtěl jsem cítit to, co jsem tenkrát cítil s Esme.

,,Omlouvám se, vážně. Nevím, co to do mě vjelo." Prohrábl jsem si vlasy s myšlenkou, že si připadám jako blbec.

,,To..to je v pořádku, Carlisle. Já..já teď musím jít..však..víš..Edward.." Zamumlala a spěšně se, div nezakopla o svoje vlastní nohy, vypotácela z mé pracovny.

,,Promiň, Bello." Zamumlal jsem za ní, ačkoli jsem si nebyl jistý, že mě slyšela.

 

♠♠♠

**Bella**

 

Jen co jsem se vyploužila z Carlisleovy pracovny, málem jsem narazila do Edwarda. ,,Edwarde,"

,,Slyšel jsem, co jsem slyšel. Carlisleovi se to docela líbilo," poznamenal kousavě.

,,Edwarde, mezi mnou a Carlislem nic není. Byla to náhoda. Jemu Esme chybí."

,,To není důvod, aby líbal mou dívku." Zavrčel. Probouzela se v něm jeho pravá upírská identita.

,,Edwarde," pohladila jsem ho po paži. ,,Slibuji ti na svůj život, že to celé byl jeden velký omyl."

,,Tvůj život je moc cenný, Isabello," zamumlal mi do vlasů. ,,Omlouvám se,"

,,Jsi můj život, Edwarde. Nikdy bych nemohla žít s vědomím, že jsem ti ublížila." Konečně, po těch několika minutách, které jsem strávila s Edwardem, se usmál.

♠♠♠

 

**Carlisle**

 

Dny a týdny plynuly a já stále sedával zavřený ve své pracovně se svými chmurnými myšlenkami. Občas se za mnou zastavila Bella, která si ode mě držela jistý odstup od doby, kdy jsem ji políbil.

Až jednou...

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Carlisle. Carlisle. Carlisle. Bellino klepání mi nesmírně připomínalo Sheldona Coopera ze seriálu Big Bang Theory (na tenhle nesmyslný sitcom dívat se, mě donutil Emmett, prý abych se aspoň trochu zasmál. Nezabralo to).

,,Pojď dál, Bello."

Při každém jejím vstupu do mé pracovny dveře zavrzaly (ano, pořád jsem si nenašel čas namazat je).

 

,,Carlisle," začala ostýchavě a já jen čekal, co z ní vypadne. ,,Edward souhlasí s tím,..vlastně…je to jeho nápad,..zajistil dva týdny na Aljašce, u vašich přátel."

,,U Eleazara, Carmen, Iriny, Tanyi a Kate? V žádném případě." Zamítl jsem. Netoužil jsem po tom, aby mě moji přátelé viděli takhle...nevyrovnaného.

,,Je mi líto, všechno je zařízené. Klan z Denali nás očekává zítra ráno, nezapomeň si sbalit, za hodinu vyrážíme." Nedokázal jsem vyslovit ani jednu hloupoučkou hlásku. Jen jsem zaraženě sledoval, jak se za Bellou se zavrzáním zavírají dveře pracovny.

 

♠♠♠

 

Cestou na letiště do Seattlu se projevila Bellina důvěra ve mě, nechala mě totiž řídit. Měl jsem to nutkání několikrát to otočit zpátky, do Forks, ale nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem jet.

Svůj drahý mercedes jsem zaparkoval na parkovišti u letiště. Když jsem vystupoval z auta, Bella hlídala každý můj krok. Už jsem skoro otvíral kufr, kde byla naše zavazadla, ale v tu chvíli stála vedle mě.

,,Já to vezmu, Carlisle."

Uchechtl jsem se. Určitě si myslela, že kdybych se zmocnil svého zavazadla, okamžitě bych utekl. Svým způsobem by měla i pravdu, ale oba jsme věděli, že by neměla sebemenší šanci dohonit mě.

,,Nesouhlasím. Je to těžké."

,,Nevadí." Stála si za svým a na důkaz toho, že není žádná křehotinka, popadla naráz oba kufry, které jí víceméně táhly k zemi.

Musel jsem se zasmát. ,,Vezmu to."

Nečekal jsem na její protesty a při její krátké nepozornosti vůči mě, jsem se zmocnil zavazadel a zmizel jsem v letištní budově.

♠♠♠

 

Na aljašském letišti na nás čekal luxusní WV, ve kterém seděl můj dlouholetý přítel Eleazar. Bravo. Dokonale promyšlené.

 

,,Šikovná," pochválil jsem ji a otevřel jsem kufr Eleazarova auta, kam jsem naskládal naše zavazadla. Bella mě při této činnosti bedlivě sledovala (někdy bylo těžké zbavit se její pozornosti) a až potom se usadila na zadní sedadlo.

,,Dobrý den, Eleazare."

,,Rád tě poznávám, Bello." Pousmál se na ni skrz zpětné zrcátko.

Moc se mi to nelíbilo, tudíž jsem se hned nakvartýroval do auta.

,,Ahoj Carlisle, příteli. Upřímnou soustrast."

,,Eleazare," napomenula ho moje lidská společnice.

,,To je v pořádku, Bello." Pousmál jsem se. Nuceně.

,,Omlouvám se, Carlisle."

Eleazar po nás ještě jednou hodil svůj zkoumavý pohled a k mé úlevě nastartoval auto a vyjel vstříc svému sídlu.

♠♠♠

,,Carlisle, toto bude tvůj pokoj," Oznámila nám Irina otvírajíc dveře do onoho osudného pokoje. ,,Můžeš si vybalit, místa tu máš dostatek a já zatím odvedu Bellu do jejího pokoje."

,,Počkat..měli jsme mít..jeden pokoj. Musí mít dozor."

Irina se na ni vlídně usmála. ,,Carlisle je dospělý a rozumný muž, zvládne to i bez tebe. Koneckonců, budete mít pokoj jen přes chodbu." Ukázala na protější dveře mého pokoje a otevřela jej.

,,No..děkuji.."

,,Nemáš zač." Irina nám věnovala letmý úsměv a každý z nás si už šel po svých.

 

♠♠♠

 

Posadil jsem se na postel, která tu spíše byla jako dekorace a znovu jsem se zadumal do svých chmurných myšlenek. Jaké by to bylo, kdyby tu se mnou seděla Esme? Moje milovaná Esme, která by mi věčně uhlazovala už tak uhlazené vlasy a obtěžkávala mé rty polibky? Jaké by to bylo, kdyby tu prostě jen byla? Kdybych mohl cítit její přítomnost?

A dost! Stop chmurným myšlenkám! Bella mě sem vzala proto, abych nemyslel na Esme. Ale copak to jde? Potřeboval jsem ven. Na čerstvý vzduch.

Vstal jsem a urychleně jsem vykročil z pokoje, kde na chodbě stála zaražená Bella (asi se mě chystala navštívit).

,,Carlisle,"

,,Nejsem v pořádku. Musím ven. Na čerstvý vzduch."

,,Půjdu s tebou."

,,Nepůjdeš." Odmítl jsem její malé vtírnutí a svou dokonalou upíří rychlostí jsem přeběhl ke schodům, které jsem už po lidsku sbíhal.

,,Carlisle, počkej!" Houkla za mnou a asi až moc energicky mě následovala.

Zastavil jsem se až u dveří. ,,Ano?"

,,Půjdu s tebou." Oznámila mi rozhodně a mě v tu chvíli došlo, že nemá cenu protestovat. Nabídl jsem jí své rámě a společně jsme vyšli do odpoledního chladného aljašského prostředí.

,,Kam by jsi chtěl jít?" Zeptala se.

,,Já?" Uchechtl jsem se. ,,Bello, já vážně nevím, chci se trochu toulat po městě."

,,Jestli budeme jen tak procházet město, pořád budeš o Esme přemýšlet." Začala zaujatě. ,,Chtělo by to něco..při čem nebudeš mít čas přemýšlet. Třeba proběhnout křížem krážem všechny lesy. Po vašem, samozřejmě."

,,Jsi hodná, Bello, ale jak v tomhle figuruješ ty?"

,,Noo..myslela jsem si, že bys mě vzal na záda, víš..Už s tím mám nějakou tu zkušenost."

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Nechtělo se mi tahat Bellu po lesech, zvlášť tady, na Aljašce, kde byla věčně zima. Když jsem se ale podíval na neodbytnou Bellu, nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Přehodil jsem si ji přes záda a spolu s ní jsem se rozběhl do tajů zdejších lesů.

♠♠♠

Vrátili jsme se až pozdě večer. Belle jsem ukázal krásy aljašských lesů, občas jsme si odpočinuly v jeskyni u ohně, kde se Bella zahřívala a pak jsme pokračovali dál a dál.

Po návratu do našeho současného azylu se šla Bella vysprchovat a já jen bloudil po domě. Abych řekl pravdu, za celý den jsem na Esme nepomyslel. Vím, že to nebylo správné, ale vítr, který mě ohlušoval, když jsme probíhali lesem, mi odmítal dovolit myslet na ni...

Zastavil jsem se před dveřmi koupelny, odkud jsem slyšel téct vodu. Bella stále byla uvnitř a já tam shodou náhod potřeboval taky. Ne tak naléhavě jako ona, ale chtěl jsem si aspoň smočit obličej.

Váhal jsem. Váhal jsem docela dlouho, než jsem co nejtišeji otevřel dveře vedoucí do koupelny a vstoupil jsem dovnitř. Pátravě jsem se rozhlédl - prolétl jsem pohledem každý kout, kromě toho sprchového. Zamířil jsem k umyvadlu, pustil jsem vodu a opláchl jsem si obličej.

Ach bože.

To bylo to, co jsem potřeboval. Potřeboval jsem cítit osvěžující studenou vodu na svém obličeji. Tolik jsem si užíval ten pocit, kdy jsem měl obličej posetý kapkami vody. Najednou jsem se ale zarazil.

,,Carlisle?"