Orel deváté legie

Název: Orel deváté legie
Autor: Rosemary Sutcliffová
Překladatel: Ludmila Havlíková, Tomáš Havlík
Ilustrace: Walter Hodges
Nakladatelství, rok, místo vydání, počet stran: BB/art s.r.o., Praha 3; rok 2011; počet stran: 260
Pořadí vydání: První vydání v českém jazyce
ISBN: 978 - 80 - 7381 - 889 - 0

Stručné údaje o autorovi: Rosemary Sutcliffová se narodila v hrabství Surrey v rodině námořního důstojníka. Ve dvou letech se u ní projevila Stillova choroba zasahující svalový systém a většinu času strávila na vozíku. Ve 14ti letech nastoupila na uměleckou akademii, kde se specializovala na malbu miniatur. Její první dílo se vystavovalo v Královské umělecké akademii. V roce 1950 vyšla její první kniha ,,Královnin příběh". Ku příležitosti jejích narozenin v roce 1975 jí byl udělen Řád britského impéria v hodnosti důstojnice. V roce 1992 byla povýšena do hodnosti velitelky ŘBI. Rosemary Sutcliffová zemřela roku 1992 ve věku 72 let.

Místo a doba děje: Římská Británie, 137 př.n.l.
Hlavní postavy: Marcus, Esca
Hlavní myšlenka: V roce 117 př.n.ů. se Devátá legie vydala na sever, aby potlačila povstání kaledonských kmenů. Nikdy se nevrátila. Při archeologických vykopávkách byl nalezen římský orel bez křídel, který je vystaven v Readingském muzeu. Chybějí ale důkazy, jak je možné, že se tam orel objevil. Autorka spojila tyto dvě záhady dohromady a napsala příběh ,,Orel deváté legie", který vypráví o Marcusovi, kkterý musí vypátrat, co se stalo s jeho otcem, který velel ztracené legii. Vydává se proto do neznámé země na nebezpečnou výpravu a nikdo nepředpokládá, že by se ještě mohl vrátit.
Citát z díla: ,,Počkám na kraji zahrady a zůstanu tam, dokud za mnou Esca nepřijde. Jen ať si mě někdo zkusí odtáhnout pryč. Dokážu kousnout i jiné lidi než Stefana a taky to udělám, pokud se mě někdo bude snažit odvést. Potom mě zbijí. Určitě by se ti nelíbilo, kdybych dostala výprask jen kvůli tomu, že jsi za mnou neposlal Escu, že Marcu?" - Cottia, strana 97.

Botasky

• Jednoho hezkého dne jsem si vyrazila do obchodu, kde jsem si koupila tyto botasky. Teď je moc nenosím - kdo by nosil botasky v takových vedrech - ale tyhle se mi zalíbily na první pohled.

Pokrevní pouta; Splynutí

• Mými novými přírůstky do knihovny jsou knihy s názvy Pokrevní pouta od Richelle Mead a Splynutí od Maggie Stiefvaterové.

Spasím vaši duši - 3. kapitola

 

 

Bella. V tu chvíli jsem úplně zapomněl, že je ve sprše. A teď..no teď už je nejspíš venku a soudě podle jejího hlasu, stojí pár kroků ode mě.

,,Bello...já..omlouvám se. Zapomněl..jsem."

Mlčky přikývla. ,,Dovolíš?" Nečekala na mou odpověď, vzala si jeden ručník a otřela mi jím obličej.

Vzal jsem ji za ruku. ,,Měla by jsi jít spát."

Z jejích úst se vydralo nespokojeně zamručení - kdo by to byl řekl - ale nakonec přikývla. ,,Máš pravdu."

,,Doprovodím tě."

Nic neříkala a mlčení znamená souhlas, takže jsem otevřel dveře koupelny a počkal, až vyjde na chodbu.

Ručník, který měla na sobě, krásně a detailně lemoval obrysy křivek jejího krásného těla. Nemohl jsem si pomoci, sledoval jsem ji jak nějaký nadržený puberťák a vzpomínky na Esme byly fuč. Nevím, co se to se mnou dělo. Nepoznával jsem se.

,,Jdeme, Carlisle?"

,,Uh..jasně.." Vykoktal jsem rozpačitě a pomalu jsem ji následoval.

Zastavili jsme se až u našeho rozcestí do našich pokojů. ,,Tak..dobrou noc, Bello."

,,Dobrou noc, Carlisle." Letmo se na mě pousmála.

Jeden krok. Druhý krok. Ještě půl kroku a stál jsem u ní. Od sebe nás dělilo pouhopouhých pár centimetrů a já cítil její zrychlený dech na svém krku. Mezi dva prsty, palec a ukazováček, jsem uchopil pramen jejích vlasů.

,,Vážně by jsi měla jít spát." Poznamenal jsem, pustil pramen jejích vlasů a zmizel jsem v pokoji. Co dělala Bella dál, netuším, nejspíš ale zavolala Edwardovi a podala mu reference na mě.

♠♠♠

Na Aljašce jsme nyní trávili pátý den. Za těch pět dní se stalo spoustu, spoustu věcí. Každé ráno jsem sledoval Bellu při snídani. Zjistil jsem, že to nemá ráda, hrozně ji to znervózňovalo, ale nedal jsem si říct. Sledoval jsem ji i o obědě. Má co chtěla - podle ní musím mít dozor, tak ho mám. Po obědě jsme často chodili ven. Když jsme zrovna neběhali po lese, seděli jsme v jednom z našich pokojů nebo jsme se procházeli po městě.

,,Bello?" Zvolal jsem na celý dům. Nikdo se neozýval. ,,Bello?" Zkusil jsem znovu.

,,Jsem v dole v kuchyni!"

Její hlas, Bellin hlas zněl naléhavě, skoro bolestně. Myslím, že by mě Edward zabil, kdyby se tady Belle něco stalo, proto jsem hned seběhl dolů.

,,Je všechno v pořádku?"

,,Jo..jasně..jen jsem se řízla." Kývla hlavou k ukazováčku pod tekoucí vodou.

,,Bello," pronesl jsem ustaraně a jedním rychlým pohybem jsem stál u ní a držel její prst, který mírně krvácel.

,,Je to jen říznutí,"

,,I tak použijeme kysličník a dáme náplast." Viděl jsem, jak už otvírá ústa na protesty. ,,Bez protestů, samozřejmě."

Přikývla. ,,Carlisle." Šeptla a naklonila se ke mě. Dech se jí znovu zrychloval. Cítil jsem to stejně jako tenkrát.

,,Máš hezké oči, Bello,"

,,Děkuji,"

A pak..ticho. Nesnesitelné ticho, které mezi námi panovalo, by se dalo krájet, tak jsem to viděl já. Jiný by možná řekl, že pokud se nepolíbíme, shoříme touhou, hříšnou touhou. A tak jsem to udělal. Políbil jsem ji.

Tentokráte se ode mě Bella neodtáhla. S jistou dávkou respektu a něžnosti mi oplácela polibky. Neovládal jsem se. Byl jsem v jednom ohni. Užíval jsem si její blízkosti, když se mi přitiskla na tělo. Nechtěl jsem, aby mi utekla. Přiložil jsem jí ruku na záda, což možná byla moje osudová chyba. Moje ruka se dala do pohybu, hladil jsem ji po zádech, občas moje nedočkavá dlaň zabloudila do spodní části zad, ale to se Belle nejspíš nelíbilo - pokaždé mi ruku svedla na správnou cestu.

,,Carlisle, dost." Vydechla mi do úst.

Odtáhl jsem se. Oba jsme zhluboka, zrychleně oddechovali. Pořád jsem byl v jednom ohni, pořád jsem myslel na její hebké, horké rty. Měl jsem oči jen pro ni. Pro mé rozptýlení, které jsem doslova propaloval pohledem.

,,Ehm,.." Někdo za námi si důležitě odkašlal.

Rychle jsem se otočil. ,,Eleazare."

Blbče! Jak's mohl zapomenout! S Eleazarem jsme si navzájem hleděli do očí, moc dobře jsem věděl, co dělá. Zkoumal, co mezi námi je. Aby bylo jasno, Eleazar má dar. Umí odhalit city, lásku mezi dvěma lidmi a myslím, že co se týče nás, docela se mu to dařilo. Bella stála vedle mě rozpálená, ještě trochu zhluboka dýchala, avšak byla ztuhlá jako led. Vůbec se nehýbala.

,,Zvláštní," pronesl soustředěně. ,,Velmi zvláštní."

,,Uhm, promiňte, co je zvláštní?" Zeptala se Bella přímo.

,,Bello,"

,,Ne, Carlisle, nech ji."

,,Eleazar má dar, Bello. Umí odhalit city, lásku mezi lidmi."

,,Takže..." zaváhala.

,,Ano, zjistil jsem, jak to mezi vámi jiskří. Vidím, jak vás to k sobě táhne. Vidím tu touhu."

Oba jsme mlčeli. Asi jsme se cítili provinile nebo něco takového, každopádně jsem čekal, že se na mě Eleazar vytasí se svými moudry ale..nic se nestalo..

♠♠♠

Ráno jsem Belle přichystal snídani. Věděl jsem, co má ráda, takže to nebyl žádný problém. Problém byl, že se poslední dobou kolem nás motal Eleazar a zkoumal naše city, z čehož jsme nebyli vůbec nadšení.

Snídani jsem přesunul na tác, nalil jsem její oblíbený džus do sklenice a pomalým krokem jsem zamířil k jejímu pokoji. Zaklepal jsem.

,,Můžeš..jít dál.."

Chvíli jsem váhal, než jsem vstoupil do pokoje. Za ten týdenní pobyt tady jsem ještě neměl možnost navštívit jej. Nakonec jsem otevřel dveře a vkročil dovnitř.

,,Přinesl jsem ti snídani," pousmál jsem se a nohou jsem za sebou zavřel dveře.

,,Neměl sis dělat starosti."

,,Věř, že to nejsou žádné starosti, Bello," Odpověděl jsem a snídani ji položil na stůl. Letmo jsem se na ni koukl - snažila se upravit.

,,Klidně se posaď," zahuhlala rozpačitě.

Mlčky jsem přikývl a posadil jsem se na kraj postele, což se mi stalo osudným. Takřka hned se mi přisála na rty a já ani nevím proč, polibky jsem jí opětoval.

Užíval jsem si její vůně a trochu jsem se zarazil, když mi začala rozepínat košili. Nebyl jsem si jist, zda je to to správné. Zda je to to, co oba chceme.

Po dlouhém, předlouhém líbání jsem se odtáhl, což se Belle nelíbilo.

,,Všechno má své hranice, nezapomínej na Edwarda."

♠♠♠

Bylo to..divoké. Belliny rty byly úžasné. Toužící Belliny rty toužící po těch mých. Seděli jsme na posteli, užívali jsme si své vlastní blízkosti a Bella se vrátila ke své porci jídla. Z ničehož nic se otevřeli dveře pokoje, do kterých doslova vstoupil Eleazar.

,,Došel ti dopis, Carlisle. Volturiovi nejspíš ví, že jsi - " Nedořekl. Šokovaně nás sledoval, mě spíš probodával pohledem, otočil se na podpatku a předtím, než odešel, hodil dopis na postel.

Rychle jsem se natáhl po dopisu, nedočkavě jsme roztrhl zapečeněnou obálku a začetl se do textu. Vážení, polilo mě takové horko, až jsem si myslel, že shořím.

 

Spasím vaši duši - 2. kapitola

 

,,Carlisle, počkej.." Odtáhla se. Odmítla mi dát to, co jsem tolik chtěl. Chtěl jsem cítit to, co jsem tenkrát cítil s Esme.

,,Omlouvám se, vážně. Nevím, co to do mě vjelo." Prohrábl jsem si vlasy s myšlenkou, že si připadám jako blbec.

,,To..to je v pořádku, Carlisle. Já..já teď musím jít..však..víš..Edward.." Zamumlala a spěšně se, div nezakopla o svoje vlastní nohy, vypotácela z mé pracovny.

,,Promiň, Bello." Zamumlal jsem za ní, ačkoli jsem si nebyl jistý, že mě slyšela.

 

♠♠♠

**Bella**

 

Jen co jsem se vyploužila z Carlisleovy pracovny, málem jsem narazila do Edwarda. ,,Edwarde,"

,,Slyšel jsem, co jsem slyšel. Carlisleovi se to docela líbilo," poznamenal kousavě.

,,Edwarde, mezi mnou a Carlislem nic není. Byla to náhoda. Jemu Esme chybí."

,,To není důvod, aby líbal mou dívku." Zavrčel. Probouzela se v něm jeho pravá upírská identita.

,,Edwarde," pohladila jsem ho po paži. ,,Slibuji ti na svůj život, že to celé byl jeden velký omyl."

,,Tvůj život je moc cenný, Isabello," zamumlal mi do vlasů. ,,Omlouvám se,"

,,Jsi můj život, Edwarde. Nikdy bych nemohla žít s vědomím, že jsem ti ublížila." Konečně, po těch několika minutách, které jsem strávila s Edwardem, se usmál.

♠♠♠

 

**Carlisle**

 

Dny a týdny plynuly a já stále sedával zavřený ve své pracovně se svými chmurnými myšlenkami. Občas se za mnou zastavila Bella, která si ode mě držela jistý odstup od doby, kdy jsem ji políbil.

Až jednou...

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Carlisle. Carlisle. Carlisle. Bellino klepání mi nesmírně připomínalo Sheldona Coopera ze seriálu Big Bang Theory (na tenhle nesmyslný sitcom dívat se, mě donutil Emmett, prý abych se aspoň trochu zasmál. Nezabralo to).

,,Pojď dál, Bello."

Při každém jejím vstupu do mé pracovny dveře zavrzaly (ano, pořád jsem si nenašel čas namazat je).

 

,,Carlisle," začala ostýchavě a já jen čekal, co z ní vypadne. ,,Edward souhlasí s tím,..vlastně…je to jeho nápad,..zajistil dva týdny na Aljašce, u vašich přátel."

,,U Eleazara, Carmen, Iriny, Tanyi a Kate? V žádném případě." Zamítl jsem. Netoužil jsem po tom, aby mě moji přátelé viděli takhle...nevyrovnaného.

,,Je mi líto, všechno je zařízené. Klan z Denali nás očekává zítra ráno, nezapomeň si sbalit, za hodinu vyrážíme." Nedokázal jsem vyslovit ani jednu hloupoučkou hlásku. Jen jsem zaraženě sledoval, jak se za Bellou se zavrzáním zavírají dveře pracovny.

 

♠♠♠

 

Cestou na letiště do Seattlu se projevila Bellina důvěra ve mě, nechala mě totiž řídit. Měl jsem to nutkání několikrát to otočit zpátky, do Forks, ale nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem jet.

Svůj drahý mercedes jsem zaparkoval na parkovišti u letiště. Když jsem vystupoval z auta, Bella hlídala každý můj krok. Už jsem skoro otvíral kufr, kde byla naše zavazadla, ale v tu chvíli stála vedle mě.

,,Já to vezmu, Carlisle."

Uchechtl jsem se. Určitě si myslela, že kdybych se zmocnil svého zavazadla, okamžitě bych utekl. Svým způsobem by měla i pravdu, ale oba jsme věděli, že by neměla sebemenší šanci dohonit mě.

,,Nesouhlasím. Je to těžké."

,,Nevadí." Stála si za svým a na důkaz toho, že není žádná křehotinka, popadla naráz oba kufry, které jí víceméně táhly k zemi.

Musel jsem se zasmát. ,,Vezmu to."

Nečekal jsem na její protesty a při její krátké nepozornosti vůči mě, jsem se zmocnil zavazadel a zmizel jsem v letištní budově.

♠♠♠

 

Na aljašském letišti na nás čekal luxusní WV, ve kterém seděl můj dlouholetý přítel Eleazar. Bravo. Dokonale promyšlené.

 

,,Šikovná," pochválil jsem ji a otevřel jsem kufr Eleazarova auta, kam jsem naskládal naše zavazadla. Bella mě při této činnosti bedlivě sledovala (někdy bylo těžké zbavit se její pozornosti) a až potom se usadila na zadní sedadlo.

,,Dobrý den, Eleazare."

,,Rád tě poznávám, Bello." Pousmál se na ni skrz zpětné zrcátko.

Moc se mi to nelíbilo, tudíž jsem se hned nakvartýroval do auta.

,,Ahoj Carlisle, příteli. Upřímnou soustrast."

,,Eleazare," napomenula ho moje lidská společnice.

,,To je v pořádku, Bello." Pousmál jsem se. Nuceně.

,,Omlouvám se, Carlisle."

Eleazar po nás ještě jednou hodil svůj zkoumavý pohled a k mé úlevě nastartoval auto a vyjel vstříc svému sídlu.

♠♠♠

,,Carlisle, toto bude tvůj pokoj," Oznámila nám Irina otvírajíc dveře do onoho osudného pokoje. ,,Můžeš si vybalit, místa tu máš dostatek a já zatím odvedu Bellu do jejího pokoje."

,,Počkat..měli jsme mít..jeden pokoj. Musí mít dozor."

Irina se na ni vlídně usmála. ,,Carlisle je dospělý a rozumný muž, zvládne to i bez tebe. Koneckonců, budete mít pokoj jen přes chodbu." Ukázala na protější dveře mého pokoje a otevřela jej.

,,No..děkuji.."

,,Nemáš zač." Irina nám věnovala letmý úsměv a každý z nás si už šel po svých.

 

♠♠♠

 

Posadil jsem se na postel, která tu spíše byla jako dekorace a znovu jsem se zadumal do svých chmurných myšlenek. Jaké by to bylo, kdyby tu se mnou seděla Esme? Moje milovaná Esme, která by mi věčně uhlazovala už tak uhlazené vlasy a obtěžkávala mé rty polibky? Jaké by to bylo, kdyby tu prostě jen byla? Kdybych mohl cítit její přítomnost?

A dost! Stop chmurným myšlenkám! Bella mě sem vzala proto, abych nemyslel na Esme. Ale copak to jde? Potřeboval jsem ven. Na čerstvý vzduch.

Vstal jsem a urychleně jsem vykročil z pokoje, kde na chodbě stála zaražená Bella (asi se mě chystala navštívit).

,,Carlisle,"

,,Nejsem v pořádku. Musím ven. Na čerstvý vzduch."

,,Půjdu s tebou."

,,Nepůjdeš." Odmítl jsem její malé vtírnutí a svou dokonalou upíří rychlostí jsem přeběhl ke schodům, které jsem už po lidsku sbíhal.

,,Carlisle, počkej!" Houkla za mnou a asi až moc energicky mě následovala.

Zastavil jsem se až u dveří. ,,Ano?"

,,Půjdu s tebou." Oznámila mi rozhodně a mě v tu chvíli došlo, že nemá cenu protestovat. Nabídl jsem jí své rámě a společně jsme vyšli do odpoledního chladného aljašského prostředí.

,,Kam by jsi chtěl jít?" Zeptala se.

,,Já?" Uchechtl jsem se. ,,Bello, já vážně nevím, chci se trochu toulat po městě."

,,Jestli budeme jen tak procházet město, pořád budeš o Esme přemýšlet." Začala zaujatě. ,,Chtělo by to něco..při čem nebudeš mít čas přemýšlet. Třeba proběhnout křížem krážem všechny lesy. Po vašem, samozřejmě."

,,Jsi hodná, Bello, ale jak v tomhle figuruješ ty?"

,,Noo..myslela jsem si, že bys mě vzal na záda, víš..Už s tím mám nějakou tu zkušenost."

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Nechtělo se mi tahat Bellu po lesech, zvlášť tady, na Aljašce, kde byla věčně zima. Když jsem se ale podíval na neodbytnou Bellu, nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Přehodil jsem si ji přes záda a spolu s ní jsem se rozběhl do tajů zdejších lesů.

♠♠♠

Vrátili jsme se až pozdě večer. Belle jsem ukázal krásy aljašských lesů, občas jsme si odpočinuly v jeskyni u ohně, kde se Bella zahřívala a pak jsme pokračovali dál a dál.

Po návratu do našeho současného azylu se šla Bella vysprchovat a já jen bloudil po domě. Abych řekl pravdu, za celý den jsem na Esme nepomyslel. Vím, že to nebylo správné, ale vítr, který mě ohlušoval, když jsme probíhali lesem, mi odmítal dovolit myslet na ni...

Zastavil jsem se před dveřmi koupelny, odkud jsem slyšel téct vodu. Bella stále byla uvnitř a já tam shodou náhod potřeboval taky. Ne tak naléhavě jako ona, ale chtěl jsem si aspoň smočit obličej.

Váhal jsem. Váhal jsem docela dlouho, než jsem co nejtišeji otevřel dveře vedoucí do koupelny a vstoupil jsem dovnitř. Pátravě jsem se rozhlédl - prolétl jsem pohledem každý kout, kromě toho sprchového. Zamířil jsem k umyvadlu, pustil jsem vodu a opláchl jsem si obličej.

Ach bože.

To bylo to, co jsem potřeboval. Potřeboval jsem cítit osvěžující studenou vodu na svém obličeji. Tolik jsem si užíval ten pocit, kdy jsem měl obličej posetý kapkami vody. Najednou jsem se ale zarazil.

,,Carlisle?"

Spasím vaši duši - 1. kapitola

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

,,Dále," zabručel jsem téměř neslyšitelně a co nejrychleji jsem uschoval fotografii Esme, mé nyní zesnulé ženy.

Dveře zlověstně zaskřípaly - možná bych je měl namazat - uvědomil jsem si a zaujatě jsem sledoval, která dobrá duše si dovolí mě obtěžovat v době mého až nezdravého smutku. Jen co se dveře otevřely dokořán, mohl jsem spatřit dívku asi tak o hlavu menší než jsem já. Její bledý obličej lemovaly dlouhé kaštanové vlasy, které splývaly do půli jejich zad. Už jen její přítomnost ve mně vzbuzovala nutkání uhodit ji. A ty oči..ty oči byly podobné těm Esminým, tak podobné, až jsem si jednu chvíli myslel, že stojí přede mnou.

,,Dost!" Okřikl jsem se v mé roztřísněné mysli. ,,Co potřebuješ, Bello?"

,,Já...Carlisle..kluci odešli na lov..tak..jsi v pořádku?" Vybalila na mě.

Mlčel jsem. Měl jsem jí říct pravdu, která říká, že mám roztřísněnou mysl, neutříděné myšlenky a srdce rozbité na milion kousků nebo jsem jí měl říct..že jsem v pořádku?

,,Jsem v pořádku." Zalhal jsem.

Čekal jsem, že se po téhle větě Bella odklidí do ústraní, ale byla to Bella, které stačila pouhopouhá věta, aby ji mohla rozebrat do morku kostí.

,,Nemusíš skrývat své city, Carlisle." Bez vyzvání se posadila do křesla naproti mě.

,,Bello, já tě ujišťuji, že své city neskrývám. Lidé odcházejí a přicházejí."

,,Esme nebyla jen tak - " při pohledu na mě se Bella zarazila. Asi jsem vypadal moc zlomeně nebo tak něco.

,,Měla by jsi jít, Bello." Poznamenal jsem. Snažil jsem se o svůj klasický, vyrovnaný a autorativní tón, ale ten byl tatam. Místo toho tu byl tichý, bezvýrazný a depresivní tón, který Bellu donutil odejít. Ani jsem si nevšiml, že je pryč. To, že Esme není mezi námi je koneckonců Bellina chyba a já nemám v plánu jí to odpustit.

,,Carlisle!" Sám jsem se divil, kde se ve mně bere tolik opovržení a vzteku. Opovrhuji sám sebou.

♠♠♠

Vzhlédl jsem. Přede mnou, respektive po celé mé pracovně se rozprostírala průhledná, skoro neviditelná mlha, která nabývala jistých tvarů. Drobná postava, zlaté oči a vlasy s barvou a vůní karamelu. Esme. Moje Esme.

,,Esme," vydechl jsem šokovaně.

,,Carlisle." Esme, její silueta, duch či co to bylo, vyslovila moje jméno s takovou úctou, že jsem nebyl schopný pronést jediné slovo.

,,Nezahazuj svůj život, Carlisle. Musíš mít nadhled a sílu. Musíš se postarat o děti. Jsem pořád tady, i když o tom nevíš."

Mlčky jsem přikývl.

,,Musím jít, Carlisle," mlha, z níž vycházela Esmina silueta, začínala blednout. ,,Pamatuj, vždy jsem byla s tebou a vždy budu. Tady." Poukázala do míst, kde by jako živý tvor měla srdce. ,,Vždy jsem tě milovala a vždy tě budu milovat, i když nám nebylo souzeno zůstat spolu." Věnovala mi jeden z jejích krásných úsměvů a zmizela.

,,NE!!" Neovládl jsem se. Můj výkřik byl nepochybně slyšet po celé vile, kdo ví, jestli ne ještě dál.

♠♠♠

Druhý den ráno jsem seděl ve své pracovně. Před sebou na stole ležela Esmina fotka a já se nezmohl na nic jiného než ji sledovat.

,,Esme, moje drahá Esme," šeptl jsem. Tolik mi chyběla. Ani jsem nedovedl svůj smutek vyjádřit slovy.

,,Carlisle," s otevřením dveří se dovnitř vplížila Bella.

Ani nevím proč, ale měl jsem jakési nutkání obejmout ji. Jeden hloupý krok a Bella se najednou ocitla v mé náruči. Vnímal jsem její blízkost a lidskou vůni.

,,Uh..Carlisle," její dotek na mých zádech, po kterých mě hladila, mi dělal neskutečně dobře. Skoro jsem vrněl blahem.

,,Tolik mi chybí, Bello, tolik mi chybí."

Mlčela. Asi pro mě neměla dostatek utěšujících slov, divil jsem se tomu - Bella vždycky ví, co říct. Stejně jako jsem se divil tomu, kde se ve mě vzalo, takové odhodlání Bellu políbit. Spojil jsem naše rty v jedny jediné a vychutnávajíce si její blízkost, chuť jejích rtů jsem polibky prohluboval, dokud jsem ji něžně nelíbal..a co bylo horší, Bella mé polibky opětovala.

Stmívání - Kapitolové povídky

Povídka zde

Název: Spasím vaši duši

Autor: Monyszek

Hlavní postavy: Cullenovi, Esme (zde se bude Esme v prvních kapitolách objevovat jako halucinace - stejně jako Bella v New Moon vídala Edwarda, Carlisle bude vídat Esme)

Vedlejší postavy: ??

Obsah: Před bojem s novorozenými dostala nevinná Esme ultimátum od Volturiových, o kterém nemohla nikomu říci - jestli po boji Isabellu nepromění, bude se k nim muset přidat. Jelikož Esme věděla, že k proměně nedojde tak brzy, při boji s novorozenými upíry nahrála svou vlastní smrt a s těžkým srdcem opustila svou milovanou rodinu jen proto, aby ji ochránila. Po Esmině ztrátě se Carlisle sbližuje s Bellou, v jejíž společnosti se cítí lépe, než je vůbec zdrávo..

Když se Carlisle dozví pravdu, rozhodne se Esminu duši spasit a zachránit ji - ale ani to nebude nic lehkého - Volturiovi dali Carlisleovi podmínku: Esme musí zachránit do 72 hodin, jinak bude navždy jejich.

Poznámka: xxx

Stav: Rozepsaná

Nezkrotná - 2. kapitola

 

Chuť jeho krve mi způsobila na jazyku úplnou tohu a rozkoš. Bylo to jako exploze a já si to náramně užívala. Z toho všeho mě probral až Heathův hlas.

,,Zo," vydechl blaženě a já se stěží odpoutala od jeho zápěstí. Naklonil se ke mě a políbil mě. Jazykem slízl krev z mých rtů a spokojeně se usmál. Vypadal tak šťastně. Byl šťastný. Šťastný a vděčný.

,,Děkuji Ti, Zo" zašeptal. Jen jsem zavrtěla hlavou a věřte nebo ne, měla jsem co dělat, abych ho nezačala líbat. Jeho rty se k tomu totiž úplně nabízely.

Seděli jsme mlčky v autě. Každý z nás se díval někam jinam a zároveň jsme se snažili ovládnout, aby jsme po sobě neskočili. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale slyšela jsem hodiny odbíjet půl sedmé. Pro přesvědčení jsem se podívala na mobil.

,,Sakra. Musím se vrátit do školy nebo přijdu pozdě." Heath jen chápavě přikývl. Za těch pár měsíců, co mě označili Heath dospěl a to se mi na něm líbilo víc, než by mělo.

,,Dovol mi, abych jel s tebou. Zpátky půjdu pěšky."

Poskočilo mi srdce radostí, i když to nebylo správné. Pro Heatha bylo okolí naší školy v poslední době dost nebezpečný a já bych o něj nechtěla přijít. Jen jsem přikývla a ten šťastný úsměv, který se mu rozlil po rtech nikdy nezapomenu. Nastartovala jsem auto, stiskla jsem Heathovu ruku, která se mě dotkla a vyjela jsem.

♠♠♠

Auto jsem zaparkovala u východní zdi. ,,Tady se naše cesty nejspíš rozcházejí."

Smutně se pousmál. ,,Bohužel."

Místo odpovědi jsem se k němu naklonila a jistou dávkou vášně jsem ho políbila. Oplatil mi to a pak vystoupil z auta. Zmizel mi z dohledu s těmito slovy: ,,Miluji Tě, Zo. Ozvu se hned, jak dorazím."

Povzdechla jsem si a vrátila jsem se do školy, kde mě určitě čeká výslech.

♠♠♠

Nemýlila jsem se. Ve společenské místnosti seděli dvojčata s Damienem a Jackem. Jen co jsem vešla dovnitř, tak ztichli. Bezpochyby se bavili o mě.

,,Povídej, Červenko, jaké to bylo s Heathem?"

 

Neurčitě jsem pokrčila rameny. ,,Všechno je vyřešené." Odpověděla jsem stručně a než se kdokoli z nich stihl na něco dalšího zeptat, zmizela jsem v pokoji. Potřebovala jsem nutně sprchu.

Zamířila jsem do koupelny, kde jsem se svlékla a pouštíc vodu jsem se postavila do mého vlastního sprchového koutu. Tohle by mi tupčím s matkou nikdy nedovolili. Unášela jsem se stékající vodou po mém těle. V hlavě jsem měla jen a jen Heatha a to, jak mu piju krev. Docela mě překvapilo i vyděsilo, teď přesně nevím, jak mi ruka sklouzávala k rozkroku. Rychle jsem vodu zastavila a zhluboka se nadechla. Radši jsem si do vlasů vmasírovala šampon, spláchla je teplou vodou a vylezla jsem z koupelny, když mi někdo ve stejnou dobu zaklepal na dveře.

Ach jo. Nemůžu mít ani trochu klidu. Otevřela jsem tedy dveře dřív, než by mi je někdo vyrazil a za dveřmi jsem spatřila Neferet, moji mentorku a pěknou mrchu samozřejmě.

,,Doufám, že jsi nezapomněla na dnešní rituál."

Neznatelně jsem protočila očima. Jsem předsedkyní Dcer a synů temnoty a mám zapomenout na něco takového? Ta ženská to vážně nemá v hlavě v pořádku. ,,Samozřejmě, že ne."

Přikývla a usmála se. ,,Mám pro tebe připravené malé překvapení." Znovu mi věnovala ten vynucený úsměv a odešla.

Podívala jsem se na mobil, který se rozsvítil na znamení vybité baterky, a kde jsem krom jiného měla esemesku od Heatha.

,,Došel jsem v pořádku, miluji tě."

Usmála jsem se a konečně jsem se podívala na hodinky. Posílal mi ji zhruba před hodinou. Neřekla bych, že jsem byla ve sprše tak dlouho. No, nevadí. Přešla jsem ke skříni, oblékla jsem se do slavnostních černých šatů a vydala jsem se do areálu, kde se měl rituál konat.

Jak jsem si myslela, moji kamarádi měli všechno připravené do posledního detailu. I Erik stál na svém místě a čekal, až bude moct vstoupit na scénu. Jack spustil hudbu a Erik vešel na podium. Všichni utichli a on spustil:

,,Já, ten, kdo noc už dávno dobře znal,

vyšel jsem v dešti - v dešti zpět se vlek.

Nahlíd jsem do nejpustších uliček,

minul jsem na obchůzce strážníka

a sklopil oči, nic jsem neprořek.

V nadzemské výši se tu vypínal

světelný ciferník, jak znamení

že čas svým krokem něco dal a vzal.

Já s nocí dávno důvěrně se znal."

Erik dorecitoval a já se s posledním tónem hudby zastavila u Nyktina stolu, kde jsem si vzala obřadní zapalovač a zamířila jsem k Damienovi.

,,Mírný ševelivý vánku z dálav, zdravím tě. Vzývám tvou čistotu a volnost a volám tě k nám!" Zapálila jsem knot Damienovi žluté svíčky a přesně ve stejnou chvíli jsme oba pocítili, jak kolem nás proletěl vítr. Usmála jsem se a přestoupila jsem k Shaunee.

,,Hřejivý, zářivý ohni z dálav, zdravím tě. Vzývám tvé životadárné teplo a volám Tě k nám!"

Červená svíčka, kterou pro rituály Shaunee vlastní se zapálila sama od sebe a my cítili, jak nás po tvářich popleskal plamen ohně, i když ve skutečnosti se žádný oheň nikde nevyskytoval. Měla jsem namířeno k Erin, když v tom se v kruhu objevila Neferet. Spustila nějaká slova, která jsme vůbec neznali.

,,Mabsolvo Amitto

Amplus Brevus

Sempler Mea"

Všechno kolem nás potemnělo a energie dosud dvou vyvolaných živlů se změnila v šedé pohybující se stíny - možná to byli duchové, kdo ví. Já a moji přátelé jsme na to jen užasle zírali do doby, než jsem si všimla, že východní zeď právě přelízá Heath a ony stíny si jdou pro něj. Věděla jsem, že je zle už od doby, co se objevili.

,,Heathe, ne!!" Vykřikla jsem zděšeně a rozběhla jsem se k němu ve snaze zachránit ho dřív, než si ho podají oni.

Nezkrotná - 1. kapitola

Sledovala jsem, jak Heath mizí za dveřmi Charlie's Chicken. Bylo mi z toho na nic, protože v hloubi duše jsem věděla, že Heatha už nikdy neuvidím a právě to mě deprimovalo ze všeho nejvíc.

,,Jdeme." Zavelela Afrodita a vytáhla mě ven. Afrodita byla moje spolužačka, která se nechtěně obětovala při záchraně Stevie Rae a stal se z ní obyčejný člověk s věšteckými schopnostmi.

,,Hej, Heathe. Zoey chce s tebou mluvit." Heath se samozřejmě otočil a já měla tu možnost vidět bolest v jeho očích. Zase. Za tohle jsem nenáviděla jak Afroditu, tak sebe. Afroditu za to, že ho zavolala a sebe,..no prostě jsem zrušila náš otisk, když jsem se vyspala s Lorenem Blakem, který mě, jak vyšlo najevo jenom zneužíval.

,,Promiň, že jsem Ti kdy vstoupila do života."

Nechala jsem Heatha Heathem a zbaběle jsem nasedla do auta. Počkala jsem, než se Darius, náš strážce, jeden z Erebových synů a Afrodita vzpamatovali a přisedli si ke mně. Darius nastartoval moje auto, brouka jak jsem mu přezdívala a odvezl nás do školy. Sbohem Heathe.

♠♠♠

Cestou jsem si zdřímla. Probudilo mě až ztichnutí motoru mého auta, který sice přede jak kočka, ale na druhou stranu je hlasitý. Rozhlédla jsem se. V autě nikdo nebyl. Bylo to tak lepší, protože jsem se mohla oddávat svým slzám, dokud mi někdo za pár minut nezaklepal zlehka na okno. Otočila jsem se po zvuku a spatřila Erika. Erik Night byl nejkrásnější kluk ze školy a shodou náhod jeden z mých kluků. Poslední dobou to mezi náma dost skřípalo.

,,Ty jsi brečela?" Zeptal se. Mlčky jsem přikývla, vystoupila jsem z auta sledujíc jeho ruku, kterou ke mně vztáhl, aby setřel poslední zbytky slz z mých tváří.

,,Eriku," zamumlala jsem.

,,Pověz mi, co se stalo." Vybídl mě, ale já zavrtěla hlavou. Erik a Heath se neměli zrovna dvakrát rádi, byli něco jako kočka s myší a tak jsem usoudila, že by nebylo vhodné mluvit před Erikem o dalším mým potencionálním klukovi.

,,No tak." Vybídl mě znovu a já se rozpovídala.

,,V Charlie's Chicken jsem potkala Heatha." Nenápadně jsem se na něj podívala, přičemž jsem zpozorovala, jak rysy jeho obličeje najednou ztvrdly, ale nechal mě mluvit.

,,Heath mi řekl, že mě miluje, ale prý mě nechce nikdy vidět, protože milovat mě bolí."

,,Heath má pravdu." Odpověděl stroze a odešel. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že mi skočí kolem krku? To sotva.

♠♠♠

Po návratu do své ložnice jsem dle zvyku našla svou postel, padla do ní a usnula jsem. Musela jsem spát hodně dlouho a jako, když mě do vody hodí, protože najednou se mnou někdo začal zuřivě třást.

,,Zoey, vstávej!" Rozlepila jsem oči ve snaze zaostřit, kdo že mě to vlastně ruší z mého slastného spánku. Byla to Stevie Rae, moje nejlepší kamarádka, které jsem nedávno pomohla vstát z mrtvých.

,,Co se děje?" Zamručela jsem.

,,Čeká nás filmový maraton!" Vypískla nadšeně. Taky jsem byla nadšená, ale trochu jinak. Musela mě vážně budit kvůli nějakýmu stupidnímu sledování filmů?

,,Nemám náladu." Sedla jsem si na postel a protáhla se. ,,Viděla jsem se s Heathem," objasnila jsem, když jsem si všimla jejího nehezky soucitného a překvapného výrazu.

,,Červenko," vydechla.

,,Nemusíš se mnou zůstávat, klidně se jdi bavit, Stevie Rae." Nuceně jsem se usmála a ona odešla. Znovu jsem usnula.

Po probuzení jsem se zprudka posadila na postel. Zhluboka jsem dýchala. Měla jsem totiž zvláštní sen, o kterým se mi s nikým nechtělo mluvit. Ani se Stevie Rae. V onom snu jsem byla já, Zoey a Heath. Podařilo se nám obnovit náš otisk, což ve mě vyvolalo jistou dávku pozitivní nálady. Ačkoli měl můj plán ve splnění snu jisté trhlinky, vyskočila jsem na nohy, zamaskovala jsem své znamení a vyběhla jsem ven. Úplně jsem zapomněla, že ve společenské místnosti budou moji spolužáci, včetně Erika.

,,Kam máš namířeno, Červenko?" Zeptal se. Z Erikova hlasu jsem jasně slyšela podezření. Usoudila jsem, že lhaní bylo dost, tak jsem kápla božskou.

,,Jednou pro vždy to musím vyřešit s Heathem." Nečekala jsem na jeho odpověd a vyřítila jsem se ven ke svému broukovi.

V autě jsem pár minut bezdůvodně seděla. Přemýšlela jsem, co vlastně udělám, když už jsem tak úžasně vyběhla ven. Sáhla jsem do batohu, až na jeho dno, odkud jsem vylovila mobil a zavolala Heathovi. On musel vědět, že přijedu. Doufám tedy, že přijedu.

,,Do půl hodiny jsem u tebe." Oznámila jsem prostě a hovor hned ukončila. Odhodila jsem mobil na sedadlo spolujezdce a opustila jsem areál školy.

♠♠♠

Se svým milovaným autíčkem jsem zaparkovala na příjezdové cestě Heathova domu. Bylo to vhodné místo pro uskutečnění našeho plánu, protože Heath bydlel na konci města, kde se nepohybovalo moc lidí. Čekala jsem tam přes čtvrt hodiny. Myslela jsem si, že se Heath už neobjeví, ale po dalších pěti minutách se konečně otevřeli dveře auta a Heath si sedl vedle mě.

,,Tak co potřebuješ?" Zeptal se, aniž by se na mě podíval. Docela by mě zajímalo, co zajímavýho před sebou vidí, ale budiž.

Chvíli jsem tam jen tak seděla, jako bych byla k tomu sedadlu přikovaná, ale nakonec jsem se odhodlala vzít ho za ruku a nehtem ho škrábnout na zápěstí. Heath zděšeně vykřikl. Nějakou tu hodnou chvíli jsem jen hypnotizovala jeho krev, jejíž vůně mě udeřila do nosu. Cítila jsem jakýsi silný nával energie, který mi jasně říkal, že ho potřebuju. Že potřebuju jeho krev. Sklonila jsem se k jeho zápěstí, ze kterého teď vytékal pramínek krve a ignoujíc jeho reakce jsem začala pít tu úžasně voňavou, lidskou a sladkou krev, kterou jsem tolik milovala.

Škola noci - Kapitolové povídky

Povídka zde

Název: Nezkrotná

Autor: Monyszek

Hlavní postavy: Zoey Redbird, Heath Luck

Obsah: Zoey lituje, že se nechala svést a zničila tak osobu, kterou milovala. Co když ale jde všechno změnit a vrátit od starých kolejí? Co se stane, když Zoey obnoví otisk se svým lidským přítelem Heathem, zatímco se Neferet ve stejnou dobu snaží zničit Školu noci, Zoey i osoby, které má ráda?

Stav: Rozepsaná

Posedlost - 1. kapitola

 

Pohled na toho Potterovic spratka mě vždycky vzrušoval. Moc dobře si pamatuji, jak jsem ho v pátém ročníku učil lektvary, o čemž svědčil obraz v myslánce.

Toho dne jsem měl chuť toho kluka pořádně ztrapnit. Zatímco ostatní připravovali protijedy, Potterovi jsem zadal Čistící lektvar, o němž jsem věděl, že ho - jako každý lektvar - nezvládne.

Stál jsem u jeho stolu a sledoval, jak se s tím lektvarem doslova moří.

,,Pottere. Je možný, že jste tak neschopný, když nezvládnete ten nejjednoduší lektvar, jaký existuje nebo chcete být prostě zajímavý?"

Neodpověděl mi. Věnoval mi jeden jediný vzdorný pohled, ze kterýho mi tvrdlo péro rychlejc, než Potter podělá nějakej lektvar. Pomalým pohybem ruky (dával jsem si pozor, jestli mě Potter sleduje), jsem si vytáhl hůlku, kterou jsem namířil na Potterův kotlík.

,,Reducto!" Učebnou se roznesla ohlušující rána s kterou se Potterův kotlík se rozletěl na tisíc kousků.

,,Ukliďte to, Pottere!" Přikázal jsem mu a obraz se mi najednou rozplynul před očima.

♠♠♠

Potterův ksicht se mi zanedlouho zjevil znovu. Tentokrát jsme byli u mě v kabinetu, kde jsem ho na příkaz Brumbála učil Nitrobraně. Jen tak mezi náma, hodiny Nitrobrany byly víc než katastrofální. Potter nebyl schopný odrazit mé kouzlo, tudíž jsem měl možnost nahlédnout do jeho zvrácené mysli. Když už se to takhle opakovalo nejmíň pětkrát, začala mi docházet trpělivost.

,,Pottere! Vaše mysl je pro Pána zla kořistí, dělejte něco!"

,,Snažím se!" Ohradil se tenkrát.

,,Snaha zřejmě není všechno, že Pottere?" Jelikož mlčel, tázavě jsem povytáhl obočí. Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo, co taky čekat od přízemního a rozmazleného Pottera.

,,Legilimens!"

,,Protego!"

Pokusil jsem se dostat do jeho mysli, zjistit všechno, co už jsem vlastně za poslední hodiny znal nazpaměť, ale Potterovi se podařilo odrazit mě, což mě velmi překvapilo. Jednu chvíli jsem byl v šoku, proto jsem nereagoval a nechal ho, ať se pokochá mou myslí.

Ten namyšlenej parchant nepochybně viděl, jak jsem se seznámil s jeho matkou, jak si ze mě jeho otec věčně utahoval a jak jsem krátce po smrti jeho rodičů navštívil jejich dům. Sebral jsem všechnu sílu a vystrnadil ho ze své hlavy.

,,Vypadněte!"

♠♠♠

Tentokrát jsem se objevil v Prasinkách. Byla zima, všude byl sníh a já zrovna stál před Potterem, kterého jsem ve skutečnosti neviděl, ačkoli jsem věděl, že stojí přímo přede mnou. Měl na sobě neviditelný plášť a jediná myšlenka, která mě napadla, odtáhnout ho do uličky a ojet ho do bezvědomí. Nicméně jsem svoje zvrhlé představy zkrotil, popadl jsem ho za loket a odtáhl do k Prasečí hlavě.

,,Co si to o sobě myslíte, Pottere?!" Zavrčel jsem. Zase jsem musel řešit jeho přestupky.

,,Co máte na mysli, profesore?" Zeptal se nevinně.

,,Nedělejte ze sebe hlupáka!" Odsekl jsem naštvaně. ,,Moc dobře víte, že v Prasinkách nemáte co dělat! Zvlášť sám, bez dozoru a v době, kdy se Pán Zla vrátil!"

,,Je tu spousta lidí, které Voldemort chce zabít, na jeho seznamu nejsem jen já!"

,,Ale Pán Zla chce jen vás!" Upřesnil jsem mu jeho osud, přičemž mi hlavou prolétla jistá myšlenka, kterou si raději nechám pro sebe.

,,Co kdyby jste přestal strkat svůj dlouhý nos do mých věcí?!"

Chvíli jsem mlčel, což si ten hajzlík nejspíš vychutnával. Své vítězství na demnou si ovšem nevychutnával dost dlouho. ,,Strhávám nebelvíru 80 bodů, Pottere!"

♠♠♠

V další proklaté vzpomínce jsem byl s Potterem o samotě. Zase. Říkám si, že na toho rozmazleného přízemního parchanta mám docela velký štěstí. Byli jsme v Brumbálově pracovně, musel jsem ho hlídat, než se milostpán vrátí z jeho toulek po bordelech.

Seděl jsem na jeho místě, užíval jsem si to už jen proto, že jsem věděl, že jindy nebudu mít tu čest sedět na Brumbálově místě. Potter seděl na proti mě a nejspíš si už jen pohledem utahoval z toho, jak si danou situaci užívám.

,,Profesore, nemohl bych prostě jít?"

,,Ne, Pottere. Počkáte, až se vrátí profesor Brumbál, pak si jděte třeba skočit."

,,Jistě, pane." Utrousil sarkasticky.

Měl jsem už plné zuby jeho drzých připomínek. Vstal jsem a přešel jsem k němu, přičemž jsem se mimoděk otřel svým ztvrdlým pérem o jeho ruku. Překvapeně se na mě podíval.

 

 ,,To ještě neznáte erekci, že tak blbě čumíte?!"

,,Eh...já jen.." Vykoktal rozpačitě a mě zase přepadl ten pocit, že bych ho nejradši ojel.

,,To jsem si mohl myslet.."

,,Já vím, co to znamená!" Okřikl mě.

,,Chovejte se slušně."

,,Nebo co?" Jeho zelené oči se na mě tázavě, vyzývavě zadívaly.

,,Nebo vám tu vaši prdelku rozmrdám, že si do konce školního roku nesednete," zašeptal jsem mu do ucha a uchechtl jsem se, když přiškrceně vydechl.

♠♠♠

Vyděsilo mě cvaknutí dveří, což mě donutilo k tomu, abych se z Brumbálovi pracovny v myslánce vrátil do reálné Brumbálovy pracovny. Přistihl jsem se, že moje péro je znovu tvrdý jako kámen, stejně jako v poslední vzpomínce, jenže tentokrát jsem měl v trenkách ruku, čímž jsem se od vzpomínky lišil.

Jednu chvíli jsem si myslel, že se vrátil Brumbál, ale opak byl pravdou. Ve dveřích stál Potter. Ten rozmazlený černovlasý spratek se vůbec nezměnil. Až na to, že byl o tři roky starší, než když jsem ho viděl naposledy. Byl dospělejší, vyspělejší a s pracovní brašnou, kterou držel v pravé ruce tak nějak přitažlivější, než když chodil do Bradavic. Překvapeně jsem se na něj podíval a rychlostí blesku jsem vytáhl ruku z trenek.

,,Myslím, že máte problém, profesore," pronesl s potutelným úsměvem na rtech.

Harry Potter - Kapitolové povídky

Povídka zde

Název: Posedlost

Autor: Monyszek

Hlavní postavy: Severus Snape, Harry Potter

Obsah: Každý je posedlý Harrym Potterem, chlapcem, který přežil. Jen Severus se jím posedlý jinak, než všichni ostatní. A tak využije nepřítomnosti Albuse Brumbála, vypůjčí si jeho myslánku a pokusí se urovnat si myšlenky. Podaří se mu to nebo spíš zvyší svou posedlost po Harrym?

Poznámka: Děj se odehrává tři roky po studiu Harryho Pottera v Bradavicích (je mu tedy 20 let), začíná pracovat na Ministerstvu kouzel, coby bystrozor a Albus Brumbál není po smrti.. + Příběh první kapitoly se odehrává v myslánce, co by vzpomínky..

Stav: Rozepsaná

Povídka zde

Název: Jiskřivé momenty

Autor: Monyszek

Hlavní postavy: Dean Thomas, Seamus Finnigan

Obsah: Seamus o sobě vždy věděl, že je trochu jiný, ale netušil, že se od ostatních bude lišit natolik, že by se za to musel stydět. Jak zareagují na jeho orientaci spolužáci, rodiče a hlavně ten, kterého miluje?

Poznámka: Šestý ročník Bradavic a výš.

Jinak děkuji Carrie za vymyšlení názvu, v tomhle jsem fakt děsná!:D

Stav: Rozepsaná

Povídky

• Kapitolové povídky
• Jednorázové povídky

• Kapitolové povídky
• Jednorázové povídky

• Kapitolové povídky
• Jednorázové povídky

• Kapitolové povídky
• Jednorázové povídky

• Kapitolové povídky
• Jednorázové povídky

Kocour

• Krátce po tom, co jsme se přestěhovali na vesnici, jsme si pořídili tohohle kocoura. Dostali jsme ho od nějaké mamčiny kolegyně z práce, takže už jméno měl --> Mourek. Na nějakou chvíli si našel útočiště v krabici od banánů, ve které byly nějaké ty důležité věci, co jsme si stěhovali:D.

Plyšák

• Další jedna ze starších fotek, tentokráte se jedná o plyšového méďu, jednoho z mnoha mých plyšáků. Než jsem dosáhla této konečné fotky, fotila jsem ho nejmíň 10x.

Květina

Česnek aflatunský - Allium aflatunense

• Česnek aflatunský nám každoročně roste na zahradě a já pochopitelně neodolala, abych jej vyfotila. Fotografie bude už takový 2-3 roky stará - vlastně od doby, co jsme se přestěhovali na vesnici, řekla bych.

Ovocné košíčky s agarovou polevou

• Tak tyhle košíčky mi daly docela zabrat. Dělala jsem jich skoro 100 a rozhodně nejhorší bylo polévání v agarové polevě.

Věnečky a Větrníky

• Větrníky a věnečky z pálené hmoty. Mě osobně moc nechutnají, karamelová šlehačka ve větrníkách je moc sladká.

Ořechový dort výslužkový

• Dalším mým výrobkem je výslužkový ořechový dort, který jsem dělala na svatbu na výslužku.

Štafetky, Máslové indiánky a Ananasový řez

• Studuji druhým rokem na gastronomické škole v oboru cukrář, tak jsem se rozhodla, že se občas pochlubím s mými výrobky;). První tři zveřejněné jsou štafetky, máslové indiánky a ananasový řez.

Orel deváté legie, Stříbrná větev, Světlonoši

• Když mohu, zastavím se v knihkupectví a sem tam si zakoupím nějakou knihu. Tentokráte jsem si udělala menší radost k narozeninám a koupila jsem si knihy s názvy Orel deváté legie, Stříbrná větev a Světlonoši, přičemž dvě poslední knihy jsou volným pokračováním Orla deváté legie, který byl i zfilmován.